[195r]číslo strany rukopisutakým ohněm na malú chvíli plápolati, jakožť sem toho dotekl tuto. Neb tělo, ješto j’ dáno porušení, obtěžije duši a bydlo na zemi smysl dolóv tiskne, ješto myslí mnohé věci.
Druhé sem řekl o tom také řéci něco, odkud takové zapálenie milosti pocházie. Kakžkoli Bóh jest ten duchovný sladký oheň, ež od něho v lidech svatých plápole oheň, když je osvietí v rozumu, roznietí v žádosti a jako žéci v paměti bude, však řéci mohu, ež jako zvláště z toho, když svým vnitřním hovorem aneb mluvením mluví k duši, tak velmi srdce k sobě rozněcije. A mnoho j’ toho svědečstva v Písmě. Onde die: Řěč božie ohněná. A žaltář praví: Převelmi ohněná jest tvá výmluva. A tak mnoho toho svědčí Písmo. Protož od tak ohněné božie řěči, když bude mluviti k duši, roznietí sě tiem ohněm duše. A tak jsta to svědčila i ona dva mlazšie Ježíšova, k nimž sě byl přivinul jako pútník a mluvil k nima; neb jsta řekla: Aj, kakť hořieše v nás srdce naše, když mluvieše k nám na cěstě! Ale jsú něteré řěči k nám božie obstieněné podobenstvím, a k něterým něteří uší nepřichýlé. Protož ne vzdy každá řěč božie roznietí každého. A zvláště jest čtvera řěč božie k rozumnéj duši. Troji mnozí obmeškají, nepřiložie ucha, jako by jim bál neb klam jim pravil; ale s kýmž ráčí mluviti čtvrtým činem, tenť sě zapálí a roznietí podlé daru milosti jeho. Jedna řěč božie jest Písmo. O tom die svatý Augustin: Když sě modlíme, s Bohem mluvíme, a když čteme, Bóh s námi mluví. Druhá řěč božie jsú kazatelé. O tom jest řekl Kristus k apoštolóm: Ne vy jste, ješto mluvíte, ale duch Otce vašeho, ješto u vás mluví. A třetie řeč božie, když svým vnitřním mluvením bude v srdci mluviti komu, ode zlého odtahuje a k něčemu dobrému ponúkaje. O tom die žaltářník: Budu slyšeti,
