pokor[148v]číslo strany rukopisuní, ješto nejsú hrdostí naduté mysli, nečinie sě tiem, jímž nejsú, ale znají svú chudobu a své nedostatky a súdem pravdy sami sobě oblacinějí na svéj mysli. A tak z toho dvého poznánie máme troji pokoru jmieti: v svéj mysli v sobě máme najprv pokorni býti a protiv družci i protiv Bohu.
V sobě máme v svéj mysli pokorni býti, jakož sem řekl, své znamenajíc nedostatky přirozené, tělesné i duchovné, a ež sě vzdy žádost naše táhne k hřiechu. A když by v srdci byla ta pokora, tú by sě v svém květu netajila v pokornéj řěči, ne v hrdéj postavě, v chodu, v rúše i v jiných takových obyčejích. A také by takový člověk pokoren byl i protiv družci; když by sebe nevážil, draho učinil by i v sprostnéj věci pohodu družci, nesúdil by a nezpravoval v drzosti svéj jiných, chtě jim cti jich utrhnúti, ale vážil by jiné nad sě. Neb své[ef]své] ſwe by znaje nedostatky, sobě by byl lacin a v jiných něco vida dobrého, vážil by je nad sě, jakož velí svatý Pavel řka: V pokoře, majíc vyššie jeden druhého, mezi sebú počest činiec jeden druhému a v pokoře, ač co potká protivného od někoho, přetrpujíc sobě. Máme také ovšem pokorni býti protiv Bohu pomniec, že j’ on Bóh náš, ješto ny stvořil; on náš pán, ješto ny vykúpil z zatracenie svú drahú krví, aby hřiech již nekraloval v našem smrtedlném těle; on náš súdce, ješto má súditi činy naše. Protož pokorně máme býti poddáni Bohu, a pakli kde pohýříme, abychom to bez pomeškánie opravili. A také v tom máme protiv Bohu pokorni býti, abychom pokorně trpěli, což přepustí na ny, nevrtříc, ale za to majíc, ež jsme hodni trpěti.
A kakžkoli z tohoto mohl by dómyslný znamenati vstupně pokory, však zřědlnějie chci tři jejie vyřéci vstupně. Prvý
