[146r]číslo strany rukopisuež jsú nechtěli kázanie slyšěti, avšak jakož židé tvrdi byli hnúti sě k vieře, takéž sú sami k dobrým činóm tvrdi. Přikázanie božie slyšie, divóm jeho věřie, ale od svých sě nepravostí obrátiti nechtie. Aj, volá Hospodin, a my sě nechcem navrátiti. Vzčakává, trpí naše zlé činy, a my tiem vším pohrdujem. A protož, bratřie, ještě donidžť jest čas, každý své ostaň nepravosti; boj sě toho, žeť tak dlúho trpí Hospodin zlé jeho skutky, aby, naňž nynie, an tak uklidně vzčakává, netbá, potom nemusil těžkého jeho hněvu trpěti, ani kudyž jeho nemoha zbýti.
O Květnéj neděli. {O Květnéj neděli}marginální přípisek mladší rukou
Jakož jest dávno vyřekl to prorok, zře na to v duchu, co j’ sě stalo jako den tento, řka: Povězte, dcery sionské: Aj, král tvój přišel tobě, krotce sedě na oslu, jistě vdechnutím božím byly sú v srdcích dotčeny zástupy lidu obecného, aby s chválú a s slavností přijely pána všeho světa. Avšak lid světskú milostí oslepený, lid učený, lid, ješto nechtěl jako v náboženství mimo jiné zřědlen býti, jimž milejie bylo býti nad jinými, než pravda božie, čtúc proročstvie, nechtěli proročství rozuměti a bojiec sě, by lidu neztratili, by jim jich užitci nesešli, po nichž je táhlo jich lakomstvo, hlédali toho, kak by pravdu zatratili neb zahladili. Ale zhynuli v svéj rádě a Bóh tu chválu svú, ješto ji chtěl na světě jmieti, dokonal z ust malých, aby ty zkazil, ješto jsú sě za veliké v svú očí jměli. A protož sbožní, kohož hrdost nepodnese, závist a hněv neb nesprávná milost tohoto světa neoslepí a lakomstvo nezatvrdí, aby mohl poznati pravdu a přijieti ji, Boha chválé! Jako j’ dnes toho pamět, kak jsú pokorní, obecně poznavše Krista, ješto j’ z rodu Davidova v proročství slíben, radostně jej přivítali. Neb jistě upřiemým pokorným svým
