ji[145v]číslo strany rukopisuného nenie rozuměti, jen ež náš spasitel, člověkem jsa mezi lidmi, jedno nám praví, svým svatým slovem nás učě a svatým svým příkladem druhé. A tak tiemto příkladem tomu nás učí, abychom také něterdy pokryli sě hrdých hněvu, ač bychom i mohli druhdy, protiviec sě jim, ostati. Tomuť nás učí i svatý Pavel a řka: Dajte miesto hněvu! Ó, když jest Bóh skryv sě hněvivých prchánie odbyl, rozmysl sě člověk, s kakú pokorú měl by strpěti hněv svého bližnieho. A protož ižádný sě, když jej protivné potká ukáranie, hrdostí nevznímaj, ukáraním neodplácej sě ukáraní! Neb Boha následujíc, slavnějšie jest mlčiec sě pokryti křivdy, nežli prchavě odpoviedajíc přěmoci.
Ale protiv tomu die hrdost v srdci: Ohyzdna j’ věc, aby mlčal, kdyžť činie křivdu. Ktožťkolivěk uslyší, a ty mlčíš, když tě křivdú kárají, nedieť, by trpěl pro pokoru, ale ež tiemž[ec]tiemž] tyez ukážeš, by byl vinen. Ale vizme, odkud ten hlas v našem srdci protiv trpení pokornému pocházie! Najspieš odtud, že jsme v nízkém svá myšlenie ustanovili, a když chvály a sveličenie na zemi hledáme, tomu, jenž na ny z nebes patří, bychom sě slíbili, netbáme. Protož kdyžť nás křivé utká ukáranie, naplňme skutkem slova božie, jenž k tomu ukáraní, jímž zlý lid jej haněl, pravieše: Já chvály své nehledám; jestiť, ktoť hledá a súditi bude. To slovo také, ješto j’ řečeno, ež Ježíš skryl sě, móž býti i jinak rozuměno. Neb když bieše mnoho židóm kázal lidský spasitel, ale oni sě jeho kázaní posmieváchu, a tak sě kázaním jeho zhoršichu, až, aby jej kamenovali, pospiešichu: Což pak, že j’ sě skryl jim Syn boží, znamenává, jen že těm sě pravda skryje, ktož hrdají po rozkázaní jejie jíti? Neb kteréž mysli pravda nenalezne pokorny, té sě pokryje. Ó, co j’ těch, ješto hyzdie židovskú tvrdost,
