[131r]číslo strany rukopisua veliké viery a slyšiece, ne všěch žen v lehkost odsuzijte! Znáť Hospodin, z žen i z muží kéť jsú jeho; ačť zamčí vietr plevu, ostaneť zrno. Ale brž mužie i ženy vezměte příklad nerozpačné modlitvy na téjto ženě a veliké viery!
Dieť svatý Krizostom: Slyšte chválu ženy této, ješto sě modlíte rozpačně! Když diem někomu: Pros Boha, ať sě smiluje nad tebú!, die: A já prosil jednú neb dvakrát, desětkrát neb stokrát, a neuslyší mne. É, neopúštěj, neodcházěj, až i vezmeš! Konec prosby teprvť má býti, když to vezmeš, za něž prosíš. Tehdy přestaň, kdyžť dáno bude! A ještě i tehdy nepřestávaj, ale sstój, dieku vzdávaje, žeť dáno, a pros, ať by to, coť dáno, nepohynulo! Mnozí vejdúc do kostela, v tisíc veršóv ztáhnú modlitvu, jako by bylo třěba Bohu ukázati dlúhú řečí jako tomu, ješto nevie, co žádají, ješto vie prvé, co j’ komu třěba, nežli ho prosie. A často, co prosie, sami budú nevěděti usty hýbíc, a mysl bez užitka nevědúc, co usta mluvie. I chtie, by Bóh slyšal jich prosby, a zač prosie, nevědúc sami. Ač na kolenú klečie v kostele, a vně mysl všecka blúdí kudys. Usta mluvie modlitvu, a mysl, lichvú co má přibyti, aneb úroky počítá sbožie svého, neb zří na krásnú domóv postavu, neb svých přátel přemietá řěči, neb svých slúh netbavost, neb nravy něčie oblibuje, neb krásu ženskú. Vieť to ďábel, ež jest chytrý, ež v modlitvě za veliké věci prosíme a často, zač prosíme snažně, obdržijem. I chtěl by nám v tom přěkaziti. Často ležiec na posteli, nic takého nemyslíme, a jakž přídem na modlitvu[ds]modlitvu] modlytwn, obmračí nás i sěho i onoho myšlenie oblak, aby nás zavedla od úmysla a učinila bez užitka.
Protož vědúc tu pótku, na modlitvách následujme mužsky as a ženy této, kakť jest vší snažností a múdře sstála v svéj pro[131v]číslo strany rukopisusbě
