zlé[130v]číslo strany rukopisuho ducha, od takého nepřietele, z nemilostivého súženie jeho. Kristus die: Nenie dobré vezmúc chléb dětí i dáti psóm. A ona die: Tak jest, Pane, točíš: dějeť sě to; nebť i ščeňátka jedie drochty, ješto padají s jich pánóv stolu. Neodmlúvámť, ež mě psem nazýváš, ale rádať vezmu, coť na psa slušie. Daj drochtóv, ještoť zbývají po tvých dětech! Viztež, co j’ sě jí stalo z té pokory, z té ústavné prosby bez rozpači! Kristus, ješto s ní mluviti nechtieše, ješto před ní z domu vyšel, ješto odpoviedáše, ež nenie hodna uslyšenie, ješto ji psem nazýváše, aj, kakť jest pochválil viery jejie řka: Ó ženo, veliká jest viera tvá! Jako by řekl: Prorokóv jsi neslyšala, zákona s nečtla, ani s viděla jiných divóv, ješto sem činil, jen ež s’ slyšala o mně, a nad to a já jako hrdám tebú, psem tě nazývám, jdu od tebe, avšak s’ ode mne neodešla, stála s’ prosiec. Ó ženo, veliká jest viera tvá! Dávno ta žena již umřěla, ale vzdy trá chvála jejie veliké viery. Kamž sě obrátí kto po všem světu v cierkvi svatéj, v Čechách, v Němcích, u Vlašiech, v Uhřiech, až i v Litvě, všudy volá slovo Ježíšovo: Ó ženo, veliká jest viera tvá! Buď tobě, jakož chceš! Proto že j’ velikú vieru jměla, veliká j’ sě s ní milost stala. Svú moc dal Kristus vóli jejie, aby jejie vóle to učinila, jehož jest od něho prosila, a tak svú vólí ďábla od své dceře odpudila. Vizte, vizte božieho zpósobu předivného! Tiem dlí někdy, ješto j’ umyslil učiniti, a bude jako v tom odpoviedati, jako j’ zřejmo na téjto ženě. By ji byl uslyšal inhed, by sě byl nechýlil[dr]nechýlil] nechybyl od nie, nevzala by chvály z veliké viery a z ustavičstva. Ale chtěl tak vzbuditi a ukázati vieru jejie a pokoru a sstálost, aby ženám i mužóm byla ku příkladu; protož i řekl znamenitě: Ó ženo, veliká j’ viera tvá; buďť, jakž chceš! É, vidúc mnoho žen ustavičných