a klíči kostelními, kněžskú mocí, ješto j’ jim Bóh dal rozvázanie a rozhřěšenie. Neb to j’ Kristus ukázal, ež kněžie mají rozvázati toho, kto j’ byl svázán smrtelným hřiechem, když jest kázal apoštolóm Lazaře, z mrtvých vzkřiesiv, rozvázati.
Čtvrté záleží spravedlnost v činění skutkóv hodných proti závině hřiechem. A tak kněžie zpoviedají, dávají pokánie něteré a k tomu řkú: Cožkoli učiníš k tomu dobrého, to buď také za tvé hřiechy. Točíš já pro tvú křehkost méněť sem kázal, ale což ty k tomu učiníš viece, toť ustavuji moci kostelních klíčóv, ať by i to bylo za tvé hřiechy. I druhým také činem, dobré skutky činiec, máme přijíti k spravedlnosti. Neb na to j’ rozumné stvořenie, aby činilo své činy dobré a skrz to vzdy s pomocí boží aby došlo cíle svého, k němuž jest stvořeno, točíš věčného života. A když bude to činiti, zachová spravedlnost a spravedlnost čině, života dojde. Ale nebude li činiti svých činóv, k nimž jest stvořeno, křivo bude a netolik nedojde cíle svého, točíš věčného života, ale ztratí i to dobré, ješto j’ již jmělo, a v hubenstvo padne i u všeliké nedostatky. Tak prvý anděl toho, k němuž byl stvořen, neučiniv, neobrátiv z své svobodné vóle milostí k svému stvořiteli, ale jen k sobě, chtě sám sebú býti blažen a roven v tom Bohu, i upadl v své hubenstvo. Též člověk stvořen a v ráji usazen, aby držal božie přikázanie a tak byl spravedlen, svého jsa poslušen stvořitele, a pak skrz to byl by, smrti neokuse, všel v blažený nebeský život. A když toho, co j’ jměl učiniti, neučinil, ztratil spravedlnost i čáku, by mohl věčný život jmieti neumieraje, a ve mnohé i jiné upadl hubenstvo, jediné ež Hospodin milostivý učinil nám jinú cěstu k spravedlnosti skrze Syna svého, pána našeho Jezu Krista. Již tomu tak rozumějíc, i to máme znamenati, ež jakož ze dvojeho j’ člověk přirozenie, z těla a z duše, tak má jmieti dvoje činy: duchovné jedny, tělesné druhé. A tělesné má najviec činiti pro duchovné, ne duchovných pro tělesné. Ač kto nemá rozumu tak dalekého
