Protož ujměm to najprv z pokory věrú, a ač nemóžem v divný blesk zřieti chvály božie velebnosti, ješto j’ nám to schováno k onomu životu budúciemu, aspoň a tu divnost, jakž mohúce, spatřeme, ješto j’ sě pro ny na zemi stala.
Tři účinky, tři smiešenie neb spojenie učinil jest všemohúcí v přijetí našeho přirozenie, jacíž jsú sě nestávaly, aniž sě tacíž viec na zemi státi mají. To jest jedno, ež božstvie a člověčstvie sešlo sě v osobu jednu; druhé jedna táž spolu jest pannú i mateří; třetie ež k tomu tak nepodobnému srdce člověčie přistúpilo, uvěřilo, ež to tak jest. Divné jest, kak jest v jeden kruh světa všeho sešlo sě mnoho rozličného, a ješto j’ jedno druhému nepodobno a protivno, jakož do ohně vidíme to a do vody; a však moc a múdrost božská drží to spolu v kruhu jednom. Divnějšie, kak jest moc živosti k zemné hlíně přimiešená, ež některé věci tu živost mají, ež rostú a plod svój dávají. Některé nad to i čijí sě neb rozličné jiné věci. A v člověce je ta živost opět nad to, ež má rozum, jímž móž mezi hodným a nehodným, mezi zlým a dobrým, mezi pravým a křivým rozeznati. Ale nad to nade všecko předivné spojenie člověčstvie s božstvím, jako dnes pamatujem Syna božieho, pravého Boha, v pravém člověčství narozenie, když jest v sobě našeho pod anděly poníženého přirozenie ráčil nad anděly povýšiti. A kto by to mohl, jediné ten, ješto j’ ve všem všemohúcí. Co li j’ nesnadno všemohúciemu? Ó nevýmluvné divnosti v takém spojení jednoty bytí božství a člověčství, ež dieme pro tu jednotu spojenie toho: Bóh sě narodil, Bóh trpěl, Bóh umřel, ano j’ to jen v člověčství bylo! A opět dieme: Kristus svú mocí vstal, svú mocí v nebe vstúpil, svú mocí divy činil a jest roven Bohu Otci, ano j’ to jen podlé božstvie jeho! Avšak pro tu jednotu móž to vše právě o Kristu řečeno býti. Divná j’ a předivná to jednota v Kristu jednom božstvie s člověčstvím, ješto j’ sě v tomto slavném Syna božieho narození ukázala. Neb jakož v božské věčné
