Protož ve všech činech skrovná potřeba každému podlé stavu jeho, když jest stav dobrý, nezprzní čistoty srdce. Ale ktož nechce na skrovné potřebě jmieti dosti, nemóžť jmieti čistého srdce. Ktožť chtie bohati býti, die svatý Pavel, vpadují v osídla a v rozličná pokušenie, ješto topie člověka v zahynutie. Nejen mněte, byť v šeředství smilstva byla srdečná nečistota, ale coťkoli srdce miluje, jehožť pro Bóh nemiluje, tiemť bude nečísto méně neb viece, jakž milost menšie neb většie, aneb věci nepotřebnějšie neb šeřednějšie.
Druhé jest, ješto nás činí svaty, dosti činóv k spasení. Jinéť jest k spasení dosti a jiné k větší svatosti a k svrchování. Dosti k spasení jest plniti přikázanie a dosti k svrchování, ješto ve čtení radí Kristus. A čím to věrnějie činiti budem, tiem jest naše většie svatost. Neb die Písmo: Ktož budú činiti věrně, líbie sě Bohu. A protiv tomu ti sě nelíbie, ješto, ač dobré činie, ale ne věrně, ne pro Bóh, ne vplně; o nichž die Písmo: Zlořečeni, ktož lstivě činí skutky božie. A dobré, nedobře učiněné, nebude počteno v dobré činy. Protož dobré činiec, ať dobře bude učiněno! Najprv pro Bóh má z úmysla býti; druhé řádně, co kdy slušie, a co k čemu; a třetie snažně a s milostí. Pak svatý Bernart die též mieně, ež čin spravedlivý jest druhá věc, ješto činí člověka svata. Máme nejen jedny k spasení činy, ale troje. Máme duši, máme tělo, máme věci tohoto světa, točíš sbožie. Tiem trým troje činy k spasení hodné u věčné chvále činiti, zde jsúc, móžem. Duše má své činy, když kto vóli svú najprv obrátí k Bohu a bude Boha milovati, rozumem hledaje Boha i těch cěst, po nichž by mohl dojíti božie milosti a poznati jej, držeti a jmieti. A tak myslí rozkládanie o věčných věcech, spatřovánie myslí
