A zráda nevěrného tvého zrádce přěd tebú nebyla utajna, avšak jsi na svéj poslední večeři klekl před ním na svú kolenú a jeho prokleté nohy ráčil jsi svýma svatýma rukama i umyti i zetřieti. Ó hlíno, ještě vzdvih hrdlo nahoru chodíš; co pýcháš, ó popele, ještě točí tebú tvá nepokora? Hleď na zrcadlo všie pokory i všie tichosti, hlédaj na Hospodina Jezukrista, všeho stvořenie stvořitele, hrozného súdci živých i mrtvých, kakť přěd nohama hřiešného člověka, prorádce svého, ráčil jest na svú kolenú pokleknúti! Znamenaj, kakť jest srdce pokorného, a styď sě svú pýchú, styď sě svú nepokorú! To jest tvá veliká byla tichost, Hospodine, že s’ toho nevěrného nechtěl před apoštolským pronésti sborem ani uhaněti, ale lehce jej napomenuv, kázal s’ jemu pospiešiti tiem, což bieše zamyslil! Avšak proto jeho zlý úmysl sě nerozpačil, ale vyšed ven pečováše, aby mohl svú zlost doplniti. I kak jsi spadl s nebe, lucifeře, ješto s’ ráno vzchodil v rozkoši rajskéj? Slovutně jsi vídán, měščan nebeských tovařiš a slova božieho kvašenín, kak jsi pak počten mezi syny temnosti? Přijímav ten sladký pokrm, proč jsi požíval lajen? Tehdy tvá čeled, Jezukriste, osviecena jest jakžto andělské tovařistvo; tehdy teprv slova božieho přeščedře tekúcieho ščastný ten sbor z tvých ust, Hospodine, napojen jest. Neb ten smrdutý súdec již byl ven vyvržen, ješto j’ nebyl dóstojen toho přědrahého pitie v sě přijieti.
A dav s’ jim přikázanie o milosti a o pokoře a připraviv bratří královstvo Otce svého, na to miesto, ješto známo bylo zrádci tvému, šel si s nimi, věda vše to, což jest jmělo na tě přijíti. Tu zámutek své duše, ješto j’ jměla pro budúcí muku, ješto s’ ty ji všelik dobrovolně přijal, v uslyšení své bratřie nestyděl jsi sě pověděti a řka: Smutna jest má duše až do smrti. A poklek
