jest, aby rozuměl člověk svéj křehkosti a jiným svým nedostatkóm a neklamal sám sebú, hledaje daremnie chvály, pomně, ež Duch svatý kárá z toho v žaltáři řka: Synové lidští, i proč milujete ješitnost a hledáte lži? Druhý vstupeň pokory, když netolik sám sobě člověk oblacinie v svéj mysli pro své nedostatky, ale i od jiných pokorně přijme, když jej lacino vážie, a pakli by jej viece ctili, než jest hoden, a za lepšieho jej jměli, než jest, stydí sě v svém srdci za to. Ale málo j’ pohřiechu jich na tom vstupni. Snadno die člověk sám sobě: Zlý jsem a nestatečný, ale nesnadno strpí to pokornú myslí od jiného. A protož nenie to div, ež málo jiných móžem jmieti šlechetností, když té, ješto jest máti a stráže jiných, nemáme tak, jakož jest u pravdě. Proč li by to bylo, by Hospodin milostivý ostavil nás tak chudy v šlechetnostech, kdybychom jich snažni byli a u pokoře ostřiehali? Jistě z božie milosti byli bychom v ně bohatějše; ale vidí Hospodin, ež nemáme plné pokory, i nedá nám jiných velikých šlechetností, abychom tieže nepadli. Neb vyššiemu stavení hlubšieho jest základu třěba a dřěvo vysoké, nebude li hlubokého kořene jmieti, vietr brzo vyvrátí. A protož ktož by rád prospěl v šlechetnostech, najprv sě hluboce u pokoře pokoř! Psánoť jest: Bóh sě protiví pyšným a pokorným dává své dary. Třetí vstupeň pokory jest i u velikých božích dařiech, u velikéj svatosti, u velikéj dóstojnosti sdržěti sě v pokoře, to, což by jměli, ne k svéj obracijíc chvále, ale k boží, od něhož pocházie všecko dobré. Tu jest pokoru jměla matka božie; vybrána jsúc ze všeho světa k najvyššiemu dóstojenství, však pokorně sě boží jmenuje služebnicí, jenž ráčil na jejie vezřieti poníženie. Tu pokoru jměl jest i Kristus, maje za to, ež ne od sebe sám jmá