jest šlechetnost, ješto jí člověk, právě sě poznaje, oblacinie sám sobě. Dvoje sebe poznánie máme jmieti, a to obé napomene nás ku pokoře: když právě poznáme, co jsme a co nejsme. Obým tiem máme příčinu ku pokoře. Znamenajíc, ež jsme nestateč sebú sami, ale ač co jsme, to jsme vzeli božím darem z milosti jeho, kudyž móžem čím hrdi býti? Die svatý Pavel: Co máš, jehož by nevzal, točíš darem od Boha? A pakli s’ vzal, co sě chlubíš, jako by nevzal, ale točíš sám to jměl sebú? Aj, z toho poznánie móžť najvětší člověk v kterýchžkoli božích dařiech, v světských, tělesných neb duchovných pokoren býti, ale ne hrd; neb sám sebú ničehož nejmá, ani déle móž čeho jmieti, jen donidž Bóh přěje. Ta pokora jest dobrých a múdrých lidí, ješto ne v púru, ne v hrdost vstúpie z toho, co j’ jim Bóh dal i mimo jiné, ne své tiem hledajíc chvály v chlubnéj mysli; ale viece li mají božích daróv, a tiem budú pokornějše, chválu Bohu vzdávajíce. Neb zlodějstvem jest vinen, ktož co cizieho vezme sobě bez onoho vóle. A praví Hospodin skrze proroka: Chvály své jinému nedám. Rád nám dává Hospodin své dary, ale chválu z toho ostavil jest sobě; ktož by pak své chvály hledal dary jeho a hrd byl jimi, křiv by byl Bohu. A protož svatá pokora, odženúc hrdost, drží nás v pravdě, ač sě jie držěti budem. Znamenajíc, ež, ač co máme, ne sebú toho sami máme, ale z daru božie milosti, jímž nám jest nebyl dlužen, ale ráčil milost ukázati své ščedrosti. To, co nejsme, také nás zove ku pokoře; neb nemúdrá jest chlúba tiem sě honositi, jehož nemá, a tiem sě činiti, jímž to nenie. Chce li sě chudý bohatým ukázati, u větší chudobu vpadne a k tomu v hanbu. A protož blažení chudí duchem; točíš pokorní,