netolik v Písmě, ale za nás pro ta hýkanie stávaly sě veliké vraždy a mord, jakž sme slýchali, nedaleko, a něteré svády vídali sami. Protož dobrá věc kázn a tichost v čeledi s bázní boží a milost čistá a viera k hospodě. Neb ktož najprv miluje Boha a pro Bóh najviec věren jest hospodě svéj a právě bydlí s svými družci milostivě, jakož Bóh kázal, uslyší po smrti veselé slovo, ano jeho sám Bóh pochválí a řka jemu milostivě: Měj diek, věrný sluho, u maléj věci byl si věren, chci tebe nad veliké povýšiti. Vejdi v radost věčného královstvie nebeského!
Řeč na devietník počíná sě.
Jako která z rok do roka, tak jest znamenitá neděle toto. Podlé ustavenie kostelnieho složeno j’ dnes zpievanie veselé. Již alleluja nezpievají, ale trakty hlasy túžebnými, pamatujíc prohřěšenie nás všech Otce, pro něž jest vypuzen z ráje v hubenstvo tohoto světa, v němž sme sě zrodili. A zdali nenie hubenstvo, ano láká těl našich tak mnoho porušení sich i oněch, večas tiemto a večas tiemto? Jedna li na ny přicházie nemoc? A ještě to, ješto slove zdravie, naše smrt jest a nemoc; neb vzdy smrtí ponenáhlu ujímá života na všaku chvíli. Nemóž sstáti člověk u věku jednom aneb v síle neb v krásě, ale vzdy hyne, až i zhyne. Co j’ pak v světě neupřiemosti a rozličných nelibých pótek, ež jistě nenie múdrého doba veseliti sě s tiemto tak hubeným světem! Ale ktož sě veselé v světu, podobni sú zabylým lidem, ješto sě smějí, nevědúc čemu, nemajíc smysla, neznajíc bláznovstvie svého; a nade vše, ež sě všichni rodíme v hubenství zdejšiem, synové hněvu božieho. A ač nám jest ta vina sešla skrze vieru v spasiteli obmytím křtu svatého, však pokuta té viny nenie s nás sňata, ale donidž sě nevrátíme v zemi, z niež jsme pošli,
