svým i paniem, neb pacholci jako dievky, jich cti hlédajíc, i jich domóv i jich sbožie! Všeť mine, ale vierať najdél tráti bude.
Spolu pak čeled srdcem najprv čistú milost bez závisti mají k sobě také jmieti a činiec pohodu jeden druhému. Také i skutkem ne protiv Bohu ani s škodú své hospody milujíc sě, ale najprv Boha, pak hospodu pro Bóh a pak sě spolu se ctí a s kázní pro Bóh a pro hospodu. Neb kdež čeled ryje na sě, nenávidí sebe, protiv Bohu činí, ješto j’ milost věrnú a čistú přikázal lidem. A i hospodě by nebyli věrni, ryjíc na sě, zlostiec sě. Chtě lánie a hněvu jeden druhého dopraviti od hospody, hospody dopustí škody, snad staviti moha a vystřieci. A zdali j’ to k hospodě viera, vytiskne li jeden druhého? Zdali móž o jednom čeledínu hospoda býti? Protož neryjte na sě, nezáviďte sobě pro Bóh i pro hospodu! A pakli by sě spolu nemúdře milovali, s hospodní škodú, takéť by bylo protiv [Bohu]text doplněný editorem; neb cožť jest od Boha, to j’ zpořiezené.
Usty pak také sebe nehněvajte! A jistě nemúdrá věc jest větrem tratiti přiezn mezi sebú, točíš daremní řečí, aniž jest dobré, by jeden druhým mnoho klamal a posmieval sě jemu i v nemúdréj kratochvíli; neb z toho vycházie hněv něterdy a z hněvu vražda. A protož dobré jest jiskru potlačiti, dřéve nežli sě z nie rozmóž oheň, jemuž pak nelze odolati, točíš zlú řěč, z niež hněv pocházie, a radše v dobrotě milostivě s sebú mluvte; nebť sě řečí dobrú milost tvrdí. Netolik sami sobě, ale i cizím neslušie sě posmievati. Psáno j’ o proroku Elizeovi, ež šel k jednomu městu, a robata jeli sě jemu posmievati, volajíc naň a řkúc: Vzejdi sěm, lysče, vzejdi sěm, lysče! A Bóh na ně přepustil, proto ež sě svatému muži posmievali, ež dva lvi číš nedvědi vyběhše z paseky mladé zdávila je. A netolik
