[41r]číslo strany rukopisutoliko s uctivostí náležitou slovo Páně slyšeli, an onoho Ezopa, když fabule své vypravoval, pozorovali ničemní spolu s ním služebníci. Ó by jen naše taková rozmařilost nebyla znamením hrozné pomsty za nevděčnost!
(Důstojnost osoby i věci.) Kdo by se byl toho nadál, aby lidé na svú úmluvu při křtu učiněnou zapomenouti měli? Neb tehdáž oddáni a připojeni sou tělu Kristovu, aby s ním oučastníci byli nebeských dobrých věcí, a to věrou, kteráž z slyšení božího slova jest, v těle Kristu zůstati mohou. To již nevím, čemu má připsáno býti, našemu li bláznovství čili tuposti, že takovou důstojnost, kterouž máme v těle Kristově, zamítáme, takového pokladu nebeských věcí nic sobě nevážíme, ne jednou, ale mnohokrát nevděční se ukazujeme. (Příklady.) A že ani příkladové jiných, opatrnějších nás neučiní. Ješto bychme měli strnouti, když nám to na mysl přichází, kterak první svět zahynul potopou proto, že nevážili sobě božího slova. Aniž příkladové [41v]číslo strany rukopisusvatých patriarchů, co námi pohybují, jaký byl Abel, Seth, Enoch, Noe, Abraham[ap]Abraham] Abrahama a jiných mnohých, kteříž již nyní v tvář boží rozkošně patří. Dí David, že se rozveselil, když mu bylo praveno: Půjdeme do domu Páně. Ale my nazpět radujeme se, když nás svět táhne k svým rozkošem, kterýmiž by nás zklamaje, jako udicí nás lapil k zahynutí.
Itemcizojazyčný text týž David praví, že jest blahoslavený, kdož v zákoně Páně přemyšluje dnem i nocí. Ale my, což jest bolestné, nejinak se vzdalujeme od přemyšlování nebeského slova, než jako by to vše, což se v něm předkládá, bylo nějakým strašidlem a příšerou. Kněží Tomurovi v Dodoně nikdy z chrámu nevycházívali, kteřížto pověry ďábelské za náboženství oblíbili. My pak nikdy aneb velmi pořídku do chrámu Páně chodíváme, jsouce slovem a svědectvím rozličným o svém náboženství ujištěni. Ó byť se to stalo, abychme tomu, právě vyučeni souce, cítili to srdcem, k čemu[17]„k čemu“ omylem zapsáno dvakrát se usty přiznáváme a rty, což
