toliko s uctivostí náležitou slovo Páně slyšeli, an onoho Ezopa, když fabule své vypravoval, pozorovali ničemní spolu s ním služebníci. Ó by jen naše taková rozmařilost nebyla znamením hrozné pomsty za nevděčnost!
(Důstojnost osoby i věci.) Kdo by se byl toho nadál, aby lidé na svú úmluvu při křtu učiněnou zapomenouti měli? Neb tehdáž oddáni a připojeni sou tělu Kristovu, aby s ním oučastníci byli nebeských dobrých věcí, a to věrou, kteráž z slyšení božího slova jest, v těle Kristu zůstati mohou. To již nevím, čemu má připsáno býti, našemu li bláznovství čili tuposti, že takovou důstojnost, kterouž máme v těle Kristově, zamítáme, takového pokladu nebeských věcí nic sobě nevážíme, ne jednou, ale mnohokrát nevděční se ukazujeme. (Příklady.) A že ani příkladové jiných, opatrnějších nás neučiní. Ješto bychme měli strnouti, když nám to na mysl přichází, kterak první svět zahynul potopou proto, že nevážili sobě božího slova. Aniž příkladové svatých patriarchů, co námi pohybují, jaký byl Abel, Seth, Enoch, Noe, Abraham a jiných mnohých, kteříž již nyní v tvář boží rozkošně patří. Dí David, že se rozveselil, když mu bylo praveno: Půjdeme do domu Páně. Ale my nazpět radujeme se, když nás svět táhne k svým rozkošem, kterýmiž by nás zklamaje, jako udicí nás lapil k zahynutí.
Itemcizojazyčný text týž David praví, že jest blahoslavený, kdož v zákoně Páně přemyšluje dnem i nocí. Ale my, což jest bolestné, nejinak se vzdalujeme od přemyšlování nebeského slova, než jako by to vše, což se v něm předkládá, bylo nějakým strašidlem a příšerou. Kněží Tomurovi v Dodoně nikdy z chrámu nevycházívali, kteřížto pověry ďábelské za náboženství oblíbili. My pak nikdy aneb velmi pořídku do chrámu Páně chodíváme, jsouce slovem a svědectvím rozličným o svém náboženství ujištěni. Ó byť se to stalo, abychme tomu, právě vyučeni souce, cítili to srdcem, k čemu se usty přiznáváme a rty, což
