světí pústenníci, duchovní mnišie, jimžto jsú jména byla Benediktus, Matúš, Johannes, Izák, Kristinus a šestý Barnabáš. Ti jsú tak svatého příkladu život vedli, že jsú pamět přeslavnú ostavili všemu křesťanstvu. Najprvé jsú byli velikého utrpenie. Krmě jich obecná bylo zelé nemaštěné na prosto vařené, chléb řiedko, masa a neb rýb nikdy. A to jsú sobě za veliký hod počítali, když sú na Velikú noc jáhel nemaštěných s vodú navařiece pojedli. Pitie jich bylo čistá voda, a tu jsú u méru pili. Oka svého nikdy na ženskú tvář neotvierali, rúcho jich bieše tvrdo ostré z vlásen koňských setkané. Na jich luoži kámen miesto podušky prachové a miesto peřiny rohože hrubě pletená. Sen jich byl velmi krátký, přese všicku noc, stóníc svých i lidských hřiechuov, plakali. A zatiem pěstma prsi bili, až do zmodránie se tepúc, utrápili. Jich kolena ztvrděla, pro obyčejné klekánie ztrápena. Nikdy spolu nemluvili než v ty časy, když se jim host přihodil, a to řiedko činili. A to také v obyčeji měli, že zjitra po prvnie hodině spolu se sešli a jeden před druhým padna řekl: Odpustíš li, shřešíš! Neodpúštěj, když bíti budeš! Zatiem jeden z nich, bič drže, s pláčem se jich nabil. A potom, před nimi padna, jich prosil, aby jemu též učinili, což jsú sobě učiniti kázali. A když jsú tak snažně, Bohu slúžiec, svuoj život trápili, jakož Buoh ráčil, vzezřev Hospodin na jich ustavičnú službu, chtěl tomu, aby je k sobě pojal divnějším činem než jiné svaté.
O tom se tak píše, že jedno knieže, jemužto jméno bylo Mezek, uslyšav o jich tak převeliké svatosti, kterak jsú oni, svatý život vedúce, se obcházeli. Málo lidí s sebú pojem, k nim šel a uznamenav jich velikú núzi a chudobu, jim sto hřiven dal střiebra. A tu se jich modlitbě poručiv, domuov se navrátil.
