[228v]číslo strany rukopisusvětí pústenníci, duchovní mnišie, jimžto jsú jména byla Benediktus, Matúš, Johannes, Izák, Kristinus a šestý Barnabáš. Ti jsú tak svatého příkladu život vedli, že jsú pamět přeslavnú ostavili všemu křesťanstvu. Najprvé jsú byli velikého utrpenie. Krmě jich obecná bylo zelé nemaštěné[afw]nemaštěné] nemaſſťene na prosto vařené, chléb řiedko, masa a neb rýb nikdy. A to jsú sobě za veliký hod počítali, když sú na Velikú noc jáhel nemaštěných s vodú navařiece pojedli. Pitie jich bylo čistá voda, a tu jsú u méru[afx]méru] m’eru pili. Oka svého nikdy na ženskú tvář neotvierali, rúcho jich bieše tvrdo ostré z vlásen koňských setkané. Na jich luoži kámen miesto podušky prachové a miesto peřiny rohože hrubě pletená. Sen jich byl velmi krátký, přese všicku noc, stóníc svých i lidských hřiechuov, plakali. A zatiem pěstma prsi bili, až do zmodránie se tepúc, utrápili. Jich kolena ztvrděla, pro obyčejné klekánie ztrápena. Nikdy spolu nemluvili než v ty časy, když se jim host přihodil, a to řiedko činili. A to také v obyčeji měli, že zjitra po prvnie hodině spolu se sešli a jeden před druhým padna řekl: Odpustíš li, shřešíš! Neodpúštěj, když bíti budeš! Zatiem jeden z nich, bič drže, s pláčem se jich nabil. A potom, před nimi padna, jich prosil, aby jemu též učinili, což jsú sobě učiniti kázali. A když jsú tak snažně[afy]snažně] ſnažňe, Bohu slúžiec, svuoj život trápili, jakož Buoh ráčil, vzezřev Hospodin na jich ustavičnú službu, chtěl tomu, aby je k sobě pojal divnějším činem než jiné svaté.
O tom se tak píše, že jedno knieže, jemužto jméno bylo Mezek, uslyšav o jich tak převeliké svatosti, kterak jsú oni, svatý život vedúce, se obcházeli. Málo lidí s sebú pojem, k nim šel a uznamenav jich velikú núzi a chudobu, jim sto hřiven dal střiebra. A tu se jich modlitbě poručiv, domuov se navrátil.
