zdaleka mluviti a řka: Jakežto, cožť sem předpověděl, toť se jest tobě přihodilo, takež, bratře milý Gerarde, věz to, že skuoro máme jíti a v duchovní stav vstúpiti. Tehda té noci okovy s jeho nóh spadly, žalářové se dveře otevřely a ten vězeň, rytieř Gerardus, z žaláře volně vyšed, svému bratru, svatému Bernartu, pověděl a řka: Vešken sem se po tvé radě obrátil, chci v duchovní stav ihned vjíti. A tak se spolu smluvivše, svatý Bernart, jsa dvamezcietma let vstáři, tu v duchovní stav se třidceti svatými tovařiši všel. To se dálo po božiem narození po tisíci a sto dvanácté léto.
A když svatý Bernart z domu otce svého s svými vlastními bratry pryč šel, tehda najstarší bratr, jemužto jméno bylo Gvido, uzřev svého najmladšieho bratra, jemužto Ginardus řiekali, an na ulici s dětmi hrá, přivinuv ho k sobě, promluvi k němu a řka: Muoj milý bratře Ginarde, ostaň s bohem, na tě se jest došlo, aby dědicem ostal na všem našem zboží. Jemužto robenec nedětinským smyslem otpověděl a řka: Neprávě se mnú dělíte, sobě nebe a mně zemi jste ostavili. Ne tak to, dá li Buoh, bude. Proněžto málo u otce pobyv, za nimi do zákona se bral.
V těch časiech klášter, jemužto Klaravallis dějí, z nova dělaný a tu svatý Bernart opatem učiněn. A v tom opatství kteraký jest život s jinými bratřími vedl, o tom se takto píše, že najprvé byli jsú u veliké chudobě, chléb ječný a z prosa pekúce jedli, z dřievie listí trhajíce, zelé sobě vařili. Málo také spal svatý Bernart a to často řiekal, že nižádného času šerednějie neztracoval, nežli v kterúž hodinu spal. A tak byl pro hrubost sprostných krmí chut v ustech ztratil. Jakž již co jedl a pil, v tom rozeznánie neměl. Proněžto čbánka, mniece, by v něm voda byla, aby se napil, jednú mu podali, ano olej byl, však se jeho napiv, nic nepoznav, co by bylo. Jedno z toho mluvieše, proč by mu usta mastná byla. V svém také rúše počestnú sprostnost miloval, často také řiekaje: Ktož se v krásném rúše kochá anebo má vnitř nečisté mysli tělesnú bujnost anebo světské marné chvály hledá anebo se nad jiné pyšnú a nemúdrú myslí vznáší. Ten také obyčej měl svatý Bernart, když do kláštera nováky obláčel, takto k nim mluvil: Když k tomu stavu chvátáte, tělesenstvie vaše po sobě vně ostavte a sem jedno, vaši duchové, venděte, neb v našem stavu tělesenstvie za málo platí.
V ten čas také otec jeho, jenž doma sám bieše ostal, do kláštera všed, s nimi svatý život veda, dobře skonal. Sestra také jedna jeho, ješto za mužem u veliké rozkoši pyšně bydléše, jednú hrdě se připravivši, aby své bratří navštievila, s množstvím lidu do kláštera jela. Tu svatý Bernart zvěděv, jakožto diáblovu siet, ješto siré duše lapá, potupil, vyjíti k ní nikoli
