druh druha v řeči nectili, proněžto to miesto všecko mé jest. Odtud ho vedl svatý Dominik do kapitoly. Tu diábel nikterakž nechtěl vjíti a řka: Tuto nikoli nevejdu, neb ta kapitola jest zlořečená a mně velmi protivná. V nížto, což jinde zzíšti, to tuto ztratím. Ač kdy koho k přestúpení připravím, tuto se sejdúce zpoviedají, rozhřešují, tepú, pokánie dávají. A to řekši ďábel, zmizal.
Potom po některých časiech svatý Dominik před svým skončením zjevenie měl, že jemu s tohoto světa těch dní sjíti. V tom zjevení jednoho překrásného mládence uzřel, an jej zuove a řka: Poď ke mně na věčnú radost. Tehda svatý Dominik těžce se roznemohl a bratří k sobě pozvav, k nim promluvil a řka: Vězte to, bratřie milí, žeť od vás s tohoto světa jdu a to vám u věčné paměti boží mocí přikazuji, abyšte milosrdenstvie svaté a svatú pokoru a dobrovolnú chudobu mezi sebú snažně chovali. Ale pro to, abyšte mne přieliš neželeli, to vám utěšenie ostavuji, abyšte tiem byli jisti, žeť vám spomocnější budu umra, nežli živ jsa. V tu hodinu dav svým bratřím požehnánie, poručiv Bohu duši i umřel. To se jest dálo po božiem narození tisíc dvě stě jedenmezcietmé léto. V tu dobu, kdyžto svatý Dominik skonal, jeden bratr jménem Valentin, převor britského konventu, jenž potom toho města biskupem byl, toto viděnie viděl: Když jednú v nebesa vzezřel, uzřel, ano se nebesa otvierají a dva řebříky s nebes na zemi spúštějí. Ta řebříky Ježíš s svú matkú na vrchu drželi, mezi tiem jedni anjelé doluov a druzí nahoru zpievajíc se vznášeli. Mezi nimižto řebříky krásná stolice stála a na ní predikátorového zákona bratr, hlavu zakukliv, sedieše. Jehož těmi řebříky Syn boží s svú matkú Marijí v nebesa vtáhli a ihned se nebesa zavřela. To viděnie ten bratr viděv, do Bononie šed ten den a tu hodinu skončenie svatého Dominika poznal.
To se také v Uherské zemi přihodilo, když jeden otec, syna svého mrtvého žalostivě pláče, svatého Dominika zaň prosil, tehda té noci o prvospiech ten mrtvý prozřev otci vece: Tatíku milý, kterak jest to, že má tvář všecka mokra jest? K tomu s velikým leknutím otec vece: Synu milý, já, truchlý tvuoj otec, nad tebú pláče, tvú tvář mými truchlými slzami sem skropil. K němužto syn vece: Přieliš jsi plakal, otče, protož smilovav se nad tebú svatý Dominik, svú prozbú tobě mě navrátil. Potom dlúho na světě spolu byvše, Bohu se dostali.
Píše mistr Alexander, biskup nidonicenský, u vykládaní žaltáře, vykládaje to slovo, ješto David prorok praví: Milosrdenstvie a spravedlnost utkale sta se. A tak řka, že byl jeden žák v městě Bononí velmi mravných vášní. Tomu Buoh milostivě jednú viděnie zjevil. Vidieše se jemu, by byl na jednom dalekém poli. V tu hodinu přijide veliká búře, přieval i veliké krúpy.
