někdy v Jeruzalémě dvojími řetězy svázány, ty jsú již v Římě rozvázány. David prorok svého syna plakal a řka: Synu muoj, běda mně tebe, synu muoj Absolon. A já pak smutný, žalostivě pláče, pravím: Běda mně tebe, otče mój. Běda mně tebe. Zdali již nepřestal sbor tvých učedlníkuov, k tobě se do Říma zběhujících a tebe hledajících, již viece nedie žádný: Poďme a vizme, kde jsú naši mistři, a otiežem jich, kterým bychom obyčejem duostojně vlásti mohli kostely nám poručenými. Kto nám již vypraví přikázanie našeho milého Ježíše Krista a nesnadenstvie proroctvie Písma svatého? Jeruzaléme a Říme, města křivá, mezi vámi přiezen, obě jste rovné v zlosti. Jeruzalém Krista ukřižovalo. Římské město apoštoly na smrt odsúdilo. Jeruzalém slúží jemu, jehožto ukřižovalo. Řím slavně slaví těch svatých apoštoluov jména, kteréžto na smrt odsúdilo. Znamenaj div veliký, bratře muoj, milý Timotee, a zázrak neslýchaný, kterýžto se jest stal toho dne po jich smrti. Viděl sem je svýma očima, ana jdeta do Římského města brány, držiece se za ruce, oblečena v světlé rúcho, v korunách přieliš stkvúcích. A netoliko já sám sem je viděl, ale Lemobia, služebnice krále nebeského, ješto také svatým Pavlem na vieru byla obrácena, poslušnice bieše. Ta Lemobia, ješto svatého Pavla na smrt vedechu, potkavši jeho, jala se žalostivě plakati. Tehdy jí svatý Pavel odpověděl a řka: Neplač, Lemobia, ale daj mi rúchu, kterúžto jsi svú hlavu zavinula, a ihnedť ji vrátím. Pak když svatému Pavlu hlavu sťali, tehdy svatý Pavel svú vlastní krev sebrav v rúchu i vrátil Lemobí. Tehda Lemobia k tomu nemilostivému katu vece: Kde s ostavil mého milého mistra? Kat jí odpověděl a řka: Tam leží s tovařišem svým před městem na údolí, ješto slove Vítězové údolé, a tvým šlojieřem obinuta jest hlava jeho. Tehdy Lemobia odpověděla a řkúc: Nynie svatý Petr i svatý Pavel v krásném rúše a v sktvúcích korunách vešli jsú do města, a toť, šlojieř jeho svatú krví zkrvavený. To uzřevše mnozí, křest přijemše, uvěřili jsú v Ježíše Krista. A protož již, milý bratře Timotee, kteréž s to miloval ze všeho srdce, tiť jsú se, jakžto Saul král a syn jeho Jonata, na smrti nerozdělila. A já také smutný od mého mistra, svatého Pavla, neodlúčil sem se než v tu dobu, ješto mě zlí lidé od něho odstrčili. Všakž to odlúčenie vždy nebude, neb ta svatá duše zná své milé, kterakžkolivěk k nim nemluví, nebo od něho, zde jsúc, daleko jsúť vzdáleni, ale v den súdný, kterak bude přežalostivé rozlúčenie, ktož se tehdy od nich odlúčí! A již, bratře muoj, milý Timotee, přieteli duchu mého, pospěš prositi milého Hospodina v póstu i v rozličné práci,