Neb v ta doby byl Měsiec u plně a tak stál proti Slunci na odporní straně nebe a proti přirozenému běhu šel Měsiec a stál před Sluncem a jeho jasnost skryl před lidmi. A to divné zasloněnie Slunce vida hvězdář atenský jménem Dionisius, i řekl: „Anebť Buoh všeho stvořenie trpí násilé, aneb všeho světa stavenie se zboří.“ Ale že se jest svět nezbořil, tehdy za to uplně měl ten hvězdář i lid atenský, že Buoh všeho stvořenie v ta doby trpěl násilé; a protož v svém chrámě ustavili oltář bohu neznámému – to jest Buoh pravý a věčný, jenž má moc věci přirozené změniti a přinutiti k přestúpení uloženého zákonu, jenž jest ku prozbě samého jednoho věrného, totiž Jozue, kázal státi Slunci bez pohnutie. Ale byť to Medea aneb kto jiný učinil, nemá to býti věřeno, než že jest ona byla dospělé vtipnosti v umění hvězdářském a čarodějném.
Ta Medea, poslúchajíc otcova rozkázanie, jakžkoli byla velmi krásná, avšak svú krásu ozdobujíc, což mohla najviec a najkráše, to se připravila. A kterak v královské přípravě slavné přišedši u velikém zboru panen výborných, stkvúcí přípravú oděném, najprvé otci svému poctivě se poklonila, a proč by po ni poslal, v té mieře se vztáza. Jížto král přikáza, aby hosty jeho míle a ochotně přivítala a je ctila a podlé Jasona se u stolu posadila. A ona to vše poctivě učinila, což jí otec její bieše rozkázal.
Ale ó, biedná a oblázněná ušlechtilosti panenské slávy, co dáváš svú čest za nebezpečnú propast tvým ochotenstvím k tak mladému a krásnému jinochu! Zdali na múdrého slušie, aby věřil stálosti panenské aneb ženskému pohlaví, kteréžto v nižádných letech nezná stálosti, jejížto úmysl jest ústavně v hýbaní, a najviece když dievka ke vdaní let hodných dosiehne. Neb vieme, že vuole ženská vždy žádá muže jakožto nezpuosoba zpuosoby a škaredost krásy. A jakožto nezpuosoba přijmúci zpuosobu měla by mieti na ní dosti, avšak vždy jednu po druhé přijímá, též ženská žádost rozpuštěná vždy se od jednoho muže táhne bez konce k druhému, poňavadž jest jakás hlubokost bezedná, leč snad povaha studu súží smělost a oplzlost zatvoří mezemi poctivosti.
Protož, ó, králi Oetes, kterú jsi smělostí tak ušlechtilé mladosti dievky bok k boku tak hladkého mládence přisaditi a cizieho kázal? A kdyby byl křehkost ženského pohlavie, na své mysli váže, dřieve převážil, byl by potom nepykal své jediné dcery unesenie a pobránie svých drahých pokladuov. Co tobě boha vojenského, Mars řečeného, stráž byla platna proti lsti a úkladu tvé dcery vlastnie? A snad takto odpovieš: „Co se mělo státi, nelze bylo tomu minúti.“ Kázal jsi své dceři s Jasonem kvasiti a tovařišiti v přijímaní rozličných pokrmuov a rozkošných, ale co se jest tobě z toho přihodilo, dáleť kronika rozprávie.
A když sedieše Medea mezi králem a Jasonem
