přemoženého a již na skončení uloženého ledva učiniti slušalo. Anižť mním, byť Řekové tvoji takými silami mě přemáhali, abych byl připuzen to učiniti, což ty pravíš. Nebť oni žádají ode mne, abych jim dosti učinil, a jsúce mi sami vinni, a neviem, byla li jest která vina, a snad ižádná, pro nižto zabili sú mi otce mého, přátely i jiné mé všecky a město naše zlúpivše obořili, mú milú sestru Exionu pojemše, kteréžto ne obyčejem královským, ale nevěstčím požívají – i pak chtie, abych jim dosti učinil? A já přesto dřieve chtěl sem tak mnoho zlého pod mlčením pominúti, nechaje válek bojovných, a protož slal sem k nim Antenora, přietele i posla mého věrného a milého, aby mi aspoň sestru mú Exionu navrátili, ničehuož nežádaje za své nevýmluvné škody a bezprávie. A oni tak hrdě, tak hanebně mého posla jsú uhaněli – a viete to vy dobře i já také. Protožť nenie miesta k tomu, anižť jest podobné, abych slova vašeho poselstvie uslyšal, neb bych v jistotě chtěl raději zahynúti konečně nežli k vašemu požádaní svoliti. A protož Agamenon král buď bezpečen, žeť s Řeky nikdy pokoje mieti nebudu ani žádati, kteříž jsú mě tak žalostně zamucovali, a vás také, jenž jste takových řečí bezumně požívali, byšte ke mně v poselství nebyli vysláni, kázal bych vás najohavnější smrtí zahubiti. Protož vraťte se k svým, neb dokudž vás vidím, bez velikého hněvu býti nemohu.“
A k tomu hned Diomedes odpovědě: „Ó, králi, poňavadž na nás toliko vzezřev, i nejsi bez hněvu, věz to tehdy, že po všecky dny života tvého bez hněvu nebudeš, poňavadž Řekové s tak velikú mocí budú od tebe vždy vídáni a nebudeť v tom dlenie, že nás i je uzříš před městem tvým, proti tobě i proti tvým se zatáčejíce. A protož, poňavadž pro nás neoděné takú se trápíš žalostí, čím viece budeš se trápiti, když opatříš nás viece nežli sto set tisícóv Řekuov bojovně oděných, proti nimžto nebude tobě moci ižádná moc zachovati obrany, aby ty i tvoji všickni nebyli ukrutnú smrtí zahubeni nešťastně. A dřieve nežli to se stane, muožeš bezpečně, maje svobodu, slova marná vylévati.“
Tehdy mnozí z těch, ješto při králi stojiechu, rozhněvavše se, chtiechu na ně udeřiti, meče vytrhavše. Ale král Priamus, vzchopiv se z své stolice, pokřiče na ně, aby jim ižádného bezprávie nečinili, a řka: „Nenieť vášně múdrého v své múdrosti bláznóm jich bláznovstvie přezřieti, nebo jakož blázen má svobodu bláznivé řeči vylévati, též múdrému chvalno slyšeti ty řeči, což praví,
