Historia LXXIV.
Kterak jedna žena Eilenšpigle k stolu pozvala a nečistota jí z nosu visela i tekla
Přihodilo se jednoho času, že dvůr býti měl a Eilenšpigel k němu jeti chtěl, ale kůň jeho kulhal, protož šel pěšky, bylo pak horko a on byl by jedl, na té pak cestě byla nějaká malá víska, v níž žádného domu hostinského nebylo a čas poledni byl, i šel Eilenšpigel do vsi, kdežto byl dobře znám, přišel do jednoho domu, uhlédal, ano sedí žena, dělajíc sejr, i měla v rukou syření a veliký vozher jí z nosu visel. I dal jí Eilenšpigel dobrý den a ten vozher viděl. Ona to znamenavši, nosu o rukáv utříti nesměla a také ho vyčistiti nemohla, tedy řekla k němu: „Milý Eilenšpigle, seďte a počkejte, dám vám čistého nového másla.“ Obrátiv se Eilenšpigel, šel ven ze dveří a paní ta za nim volala, řkoucí: „Počkejte a pojíte prvé nětco.“ Řekl jí Eilenšpigel: „Milá paní, až prvé upadne.“ I šel do druhého domu a myslil sobě, řka: „Nemůžeš ty toho másla jísti, nebo kdyby k němu málo těsta měl, nebylo by potřebí žádných vajec vrážeti, neb od vozhru bylo by dosti mastno.“
Historia LXXV.
Kterak Eilenšpigel bělnou kaši sám toliko vyjedl, protože z nosu do ní nakapal
Veliké lotrovství učinil Eilenšpigel jedné sedlce, když byl lačen, nalezl ženu samou, ana u ohně seděla a bělnou kaši vařila, kteráž tak dobře Eilenšpiglovi voněla, až mu se jí zachtělo, i prosil ji, aby mu té kaše dala. Řekla žena: „Dobře, milý Eilenšpigle, ráda, bych sama neměla jísti.“ I dala mu tu všecku kaši a s mísou ji na stůl postavivši, přinesla k ní chléb. Eilenšpigel, jsa velmi lačen, jísti počal. I přišla žena a s ním jísti chtěla, jakž sedláci činiti obyčej mají, tedy pomyslil Eilenšpigel takto: „Jestližeť ona přijde, tedyť mi té kaše málo zůstane.“ I vykašlav veliký šlinc, vhodil jej do té kaše. Rozhněvavši se ta žena, řekla: „Pfi, lotře, vyžer tu kaši sám.“ I řekl Eilenšpigel: „Milá paní, první slova taková byla, že byšte ji sami jísti neměli, jediné abych já sám jedl, a toť jdete, abyšte jedli se mnou a byli byšte ji třmi kusy chleba všecku z mísy pobrali.“ Odpověděla žena: „Ať by se nikdá nic dobrého nestalo, nepřeješ mi mé vlastní krmě.“ Dí jí Eilenšpigel: „Paní, jáť činím podlé slov vašich,“ i vyjedl tu všecku kaši a utřev ústa, preč odtud šel.
