Velmi divné a rozmanité věci provodil Eilenšpigel v zemi hesské, kterýž zemi saskou všecku okol a okol prošel, a tak všudy dobře znám byl, že lotrovstvím svým již více sobě pomáhati nemohl, šel potom do krajiny hesské a přišel do Marpurku ke dvoru lankrabovu. I otázal se ho pán, co by uměl. Odpověděl on a řekl: „Milostivý pane, já sem v rozličných umění zběhlý.“ Radoval se pak z toho landtkrabě velmi náramně domnívaje se, že by nětco uměl s alchymijí, nebo ten landtkrabě velikou práci při alchymí vedl, a tak optal se ho, byl-li by alchymista. Řekl mu Eilenšpigel: „Milostivý pane, nejsem, ale jsem malíř takový, jemuž rovného v mnohých krajinách nenalézá se, mé zajisté dílo daleko jiné převyšuje.“ Dí jemu landtkrabě: „Ukaž nám nětco malování tvého, ať vidíme.“ Řekl Eilenšpigel: Milostivý pane, a já ukáži.“ I měl několik koltryn velmi pěkně a uměle malovaných, kteréž v Flandrí byl koupil, ty z pytle svého vyňav, knížeti je ukázal, kteréžto pánu líbily se velmi dobře. I řekl k němu: „Milý mistře, co chcete vzíti a palác náš nám malovati od počátku landtkrabův hesských, a kterak se spřátelili s králem uherským i s jinými knížaty a pány, též jak dlouho to stálo, a to abyšte nám velmi krásně udělali.“ Odpověděl Eilenšpigel: „Milostivý pane, jakž jste mi ukazovati ráčili, toť by dobře za čtyři sta zlatých stálo.“ Řekl landkrabě: „Mistře, jedině dobře udělejte, my vám to dobře zaplatíme.“ Eilenšpigel to všecko na sebe přijal, však landkrabě sto zlatých jemu dáti musil, aby barev nakoupil a tovaryše sobě zjednal. Když pak Eilenšpigel se třmi tovaryší dílo to činiti chtěl, vymínil sobě předkem, aby žádný na palác nechodil, dokudž by on maloval, než sami toliko tovaryší jeho, aby tudy překážky neměl. Povolil k tomu landtkrabě. A tak Eilenšpigel s tovaryší svými