slov mých.“ Tedy jel Eilenšpigel s koněm k zlatníku a dal kůň svůj zlatými podkovami kovati a stříbrnými hřebíky přibíjeti, s tim šel k králi a řekl, chtěl-li by mu podkovy zaplatiti. Odpověděl král, že chce, i rozkázal písař, aby mu to kování zaplatil. Písař pak domnívaje se, že by byl prostý a dvořský kovář, a Eilenšpigel vedl ho k zlatníku, kterýž chtěl za ty podkovy míti sto denemarských hřiven. Písař jemu zaplatiti nechtěl, ale šel k králi a to jemu oznámil. Král Eilenšpigle před sebe povolav, promluvil k němu řka: „Eilenšpigle, kterak tak drahé podkovy sobě dělati dáváš, kdybych já všeckny své koně tak kovati dáti měl, tudíž bych království své prodati musil, já jsem tak nemínil, aby ty koně zlatými podkovami sobě kovati dáti měl.“ Eilenšpigel řekl: „Milostivý králi, však ste řekli, že nejlepšími podkovami má se to státi a já slovům vašim za dosti jsem chtěl učiniti.“ Dí jemu král: „Tys můj ze všech nejmilejší dvořan, že činíš, co já tobě rozkáži.“ I smál se a těch hřiven od těch podkov mu dal. Tehdy přišed Eilenšpigel, dal ty zlaté podkovy odtrhnouti a kůň svůj železnými ukovati, i zůstal při tom králi až do smrti jeho.
Historia XXIV.
Kterak Eilenšpigel polského krále, blázna hloupého, lotrovstvím převýšil
Za času vysoce urozeného knížete Kazimíra, krále polského, byl u něho nějaký kejklíř, náramně divných kusů a šajdířství blázen, uměl také na housle housti. I přišel Eilenšpigel k králi polskému, kterýž o něm mnohé a divné řeči mluviti slýchal, z té příčiny byl mu milý host, i byl by ho dávno prvé rád viděl neb slyšel a na svého blázna byl také velmi laskav, i sešli se jednu chvíli Eilenšpigel s bláznem jeho spolu, tu se stalo to, což v přísloví jest: Dva blázni v jednom domu, řídko co dobrého učiní. Blázen králův Eilenšpigle nikoli trpět nechtěl a sám také se zahnati nedal, čemuž král srozuměv, oba dva na palác k sobě přivesti rozkázal. I řekl král: „Nu, dobře, nechť jest tak, který z nich lepší bláznovství provede, jehož by druhý nedovedl, tomu dám nové šaty a dvadceti zlatých k tomu, a to se hned státi má.“ Ti dva strojili se k bláznění a mnoho šajdířství provodili, ukřivujíce tlam a divně mluvíce, což jeden přes druhého vymysliti mohl, a cožkoli Eilenšpigel činil, to blázen ten po něm také činil. Král se tomu smál, i všeckno rytířstvo jeho, a rozličné věci tu viděl. Eilenšpigel také na to myslil, řka sám sobě: „Dvadcet zlatých a
