že jeho celý den ten [172v]číslo strany rukopisučekali.
Tak jakž ke dvoru jeli,
a když sú tam přijeli,
[1560] ihned sú v ten mlýnec jeli
tu, kdež sú v něm dřieve stáli
a když sú na tom poli táhli.
A králová, když k dvoru jela,
Floribellu s sebú pojela
[1565] a vodieci ji vždy pod paží,
řkúc: „Poždajž, ažť jeho vždy ukáži.“
Tandariáš se s tovaryši vypravi
a helm svój na se vstavi,
podváza jej, k sieni jeda.
[1570] A když pod tu sien přijeda,
králová jej ihned spatři,
Floribelle jej oznámivši,
řkúc: „Patřiž na toho rytieře,
jest li podoben k té mieře?“
[1575] A jakž jej uzře, tak v ní srdce
pozna jej i zkvieli prudce.
Králová jí poče láti,
řkúc: „Haňbať jest plakati.“
Tak stá celý den, žalost majíc,
[1580] stá vždycky naň vzhlédajíc,
až se mu uda ozřieti,
že ji može viděti.
Radostí neviděl, co páše,
a kdež koho koli potkáše,
[1585] to vše přes hlavu metáše,
až se dvěma k ostatku hnáše,
tak že všechny pořád střiedí,
což najlepších tu koli by.
A když vjide v turnej nazajtřie,
[1590] stá, na svú zmilitkú patře,
až sám sebe zapomenu.
Tu mu dachu nejednu ránu,
[173r]číslo strany rukopisuan jakožto peň stojí
a vždy tam v okénce hledí.
[1595] Tu pak jeho tovaryšie
zvolachu naň, řkúc: „Pomni se.“
Tuž se tepruv k smyslu navráti
i poče také rány dávati,
že před ním všickni běháchu,
[1600] tak se jeho převelmi báchu,
až se jemu knieže navrže,
tuž jej u bláto hned povrže.
Tlači jej bez milosti,
že v něm zetře mnoho kostí.
[1605] Tandariáš když pryč jedieše,
panna vždy po něm hledieše.
Když jeho nemože viděti,
poče žalost hroznú jmieti,
že tak žalostivě lkáše,
[1610] že jíž krev z ust i z nosa skákáše.
A králová ji vždy koji,
až ji na pokoj provodi.
Tuž se tepruv k smyslu vráti
i vece: „Již musím viec túhami lkáti.
[1615] Túha až do mého skončenie,
žeť mého milého nenie
již na světě, to mi se zdí,
a neb někde tvrdě vězí,
odkavadž nemóž vyjíti.
[1620] By mu se událo býti
na tom dvoře, toť pravi,
v tomť jemu dobře úfaji,
vždyť by mi nedal tak státi,
žeť by mi se dal znáti.“
[1625] Ale Tandariáš se zjeviti nesměl,
neb jest u vězení vězel.
A když k domovi jede[bd]jede] giede,
s tovaryši se rozjide,
děkovav jim ze všie ctnosti.
