Tu nebyli nic déle,
šli k nie, zbožie nabrali,
zde pak jediné ostali
[770] Tandariáš s svými lidmi
na tom hradě jsúce klidni.
Byl s nimi, an se ran zléčil.
A lid se již přiblížil
k dvoru krále Artušovu,
[775] ano se jim diví s hradu,
že jeli jako u vojště.
Tak bylo jich k tomu množství
na koniech, na voziech druzí,
pěších, dětí, mnoho muží.
[780] Kterak se mohl kto najlép mieti,
mohli je všickni s hradu viděti.
Zatiem proti nim s hradu seslachu,
kam by chtěli, toho vztázachu.
Přijidechu všichni míle,
[785] jdú k Floribelle tam v síle,
dachu se jie u vězenie
a praviece to znamenie:
„Ten nás pannic poslal k tobě,
jenž nosí na helmě sobě
[790] v zeleném poli červenú pannu
a zlatem krásně obloženú,
bychom byli u vězení,
doněvadž libo tvému chtění.“
Kapitola devátýnádstá
Panna míle je přijela,
[795] žalost hroznú v srdci vzela,
slyšéci takové příhody,
bojéci se jeho škody.
Brala se před krále s královú s nimi,
proséc hlasy žalostivými,
[800] aby vida jeho snažnost,
ráčil dáti jemu milost.
Mnoho křiknú dobrých hlasóv,
řkúc: „Králi, viz jeho skutkóv
dobrých, co jesti učinil.
[805] Ač jest kdy co začinil,
zákon jemu odpustiti
a jej při sobě vždycky jmieti.“
Kapitola dvadcátá
Král vece: „Již má milost mú.
Poraďtež mi všickni k tomu,
[810] kterak bychme jej nalezli.“
Tehdy všichni radost vzeli,
i panna tiem radostna byla,
všechny vězně rozpustila.
Jediného ostavichu
[815] rytieře, jehož prosichu,
by ráčil jeho hledati,
chtiec mu veliké zbožie dáti.
Hledat jeho vypravichu,
zlata, střiebra dosti dachu.
[820] A když přijel na ten násep,
na hrad, kdež jest vězel mnoho let,
tuť naleze lidi jeho,
vece jim: „Viete li Tandariáše ctného?“
Vecechu, že „preč jest jel
[825] a nevieme, kam se jesti již poděl.“
Posel se vrátil, povědě,
řka: „Já o něm nic nevědě.“
Když to král Artuš uslyše,
poče mluviti netiše,
[830] řka: „Zlý sem sobě úmysl vzal,
že sem jemu milost dávno nedal
před dávným časem. Již mi jest žel.“
A Tandariáš již byl jel
u pohany v hluboké vlasti
[835] chtě sobě dobyti viece cti,
