zda by s mysli zpustil hněvy.
[330] An tak hněviv velmi bieše,
že toho za vděk nejmějieše.
Vězňové počechu prositi,
řkúc: „Daj jim pravdy užiti.“
Kapitola třinádstá
Král počel tiem hněviv býti,
[335] nechtě jich řeči slyšeti.
Gawin krále všecky sebrav
i kniežata, před krále se brav.
Počechu za ně krále prositi
a [řkúc]text doplněný editorem: „Chtieť na tvój súd jíti,
[340] v čem ty chceš vinu jim dáti,
ve všemť chtie odpoviedati.“
Král toho nechtě přijieti
a řka: „Chci jim životy odjieti
i národ jich zahladiti.“
[345] Králové počechu mluviti:
„Ty s žádého na smrt nedal,
jeliž s toho na súd podal.
Protož toho neučiníš
těmto, jeliž je odsúdíš.“
[350] Král hněvivě odpovědě,
řka: „Což koli přisúdie mně,
toť já beru k své vieře,
že jim ostati v té mieře.“
Kapitola čtrnádstá
Kavin zdě k nim to poselstvie
[355] i povědě jim to zvěstě:
„Chceť vám pravdy užiti dáti,
ač chcete k súdu státi.“
Panic vece: „Chci zvěděti,
co panna bude raditi.“
[360] K ní šed, jie všecko vyloži,
panna tak vece ku pannici:
„Ačli náma jest trpěti,
co bude král Artuš chtieti,
však se viema k němu práva,
[365] že budeme oba zdráva.“
Ctně velmi vypravivše se,
otce i matku pojemše,
tak jdú k súdu.
Král poče na ně žalobu
[370] před králi i před kniežaty,
řka: „Musil sem jíž vieru dáti,
když ke mně najdřév přijela,
zdali by kterakého jměla,
jenž by proti její cti stál,
[375] bych mu hlavu stieti kázal.
A se v túž věc podsúdila,
s právem li jest provinila,
že ode mne ten slib vzela,
pak se s kým chtěla pojela?
[380] Pravtež, práva li jest ostala
v té vině, na niež slib vzela?
Kapitola patnádstá
Když král odmluviti chváti,
panna poče odpoviedati
a řkúc: „Vy, kniežata, páni milí,
[385] co na ny král žaloval koli,
to jest vše pravdu pověděl.
Viztež, že ktož naň zdál,
jenž by to k necti jeho stálo.
Kakž se mezi námi dálo,
[390] že mi byl přirozením roven
i byl jest mne dobře hoden.
Proto sem na to pochtěla,
bych s ním u manželství byla,
jehož chci vesele ždáti.
[395] Prosím, račte mi spomáhati
