jed[58]číslo strany rukopisunotky: lexikální význam rozkládá na sémantické komponenty – distinktivní rysy (příznaky), a podobně jako fonologie rozlišuje u fonémů příznaky základní, fixní, a akcesorické, volné (F. V. MAREŠ 1970, s. 11), také lexikologie pracuje se sémantickými komponenty invariantními, stabilními, a variabilními i potencionálními (K. HORÁLEK 1967, s. 82). Podle počtu shodných fonémických příznaků a jejich hierarchie zkoumá fonologie blízkost jednotlivých subsystémů v rámci systému fonologického a podle počtu shodných sémantických komponentů a jejich hierarchie určuje lexikologie stupeň blízkosti jednotlivých lexikálních významů v rámci nejnižšího subsystému lexikálního, v polysémní struktuře slova (1.5), a vyčleňuje jejich společné jádro – sémantickou dominantu (V. BLANÁR 1973, s. 8); pomocí sémantických komponentů zjišťuje také vztah synchronní a diachronní odvozenosti mezi těmito významy (v plánu diachronním se ovšem změnami sémantických komponentů osvětlují změny polysémní struktury slova, viz 1.3). Komponentní analýza pracuje především se sémantickými rysy, které mají oporu v kategoriích daného jazyka (2.5) a jež lze sestavit v hierarchizovaný soubor (strukturní strom),[59]Srov. zvl. J. Horecký, Sémantické príznaky, ich jazykový a myšlienkový základ, Slavica slovaca 11 (1976), s. 14–18. ale v zájmu sémantické typologie a lexikografie používá také internacionální soustavy sémantických komponentů jako metajazyka pro porovnávání lexikálně sémantických systémů různých jazyků.[60]Srov. O. S. Achmanovová a kol., Osnovy komponentnogo analiza. Moskva 1970; J. Filipec 1973, s. 279n. – Proti tomu rozbor vyšších lexikálních subsystémů (zvl. onomaziologických struktur nebo pojmových polí, 3.21) již cílevědomě odlišuje sémantické rysy umožňující zapojení lexikálních jednotek do gramatické větné struktury daného jazyka (rysy v užším smyslu klasifikační) od rysů zařazujících lexikální jednotky do toho či onoho pojmového pole (identifikačních) a rozlišujících různé členy téhož pole (specifikačních).[61]Srov. R. Ostrá, K diachronnímu studiu onomaziologické struktury, SaS 33 (1972), s. 1. U sémantického pole lexikálních jednotek téhož slovního druhu nebo u polysémní struktury ovšem vystačíme s dichotomií rysů integračních a diferenčních (1.3, 2.33, 3.21). Studium pojmových a sémantických polí v plánu vývojovém je pak hlavní metoda strukturální sémantiky diachronní.[62]Viz E. Coseriu, Pour une sémantique diachronique structurale, Travaux de linguistique et de littératures romanes 2 (1964), s. 139–186. – Soudobá lexikologie ovšem neomezuje svou komponentní analýzu na lexikální jednotky spojené paradigmaticky (1.5) v rámci různých lexikálních subsystémů (polysémních struktur, onomaziologických struktur apod.), ale také zkoumá, jak na sebe působí sémantické komponenty lexikálních