různých jazyků (franc. gauche s významy ‚levý‘ i ‚křivý‘ apod. ide. paralely uvádí E. FRAENKL, Litauisches etymol. Wörterbuch 1955, s. 203). Rekonstrukci předhistorické lexikálně významové opozice ‚rovný‘ : ‚křivý‘ u adjektivních názvů pravé a levé ruky lze pak opřít o další asociační vztah podobně prokázaný závažnou mimojazykovou skutečností. Mají‑li v době historické tato antonyma také význam ‚spravedlivý, nelstivý‘ : ‚nespravedlivý, lstivý‘ (např. o služebníku) a označují‑li též čestnou a méně čestnou stranu (5.341), pak toto rozlišování muselo mít hlubší věcně pojmový základ než pouhý rozdíl v poloze napravo a nalevo. Výrazným projevem nesprávného a lstivého jednání bylo zákeřné přepadání, nadbíhání oklikami, zaskakování obejitím, nikoli střetnutí pohybem po přímé cestě; srov. např. toto typické přirovnání (HomMat 110b): „lišky jsú zvieřátka velmě nevěrná…, nikdy přiemú cestú nejdú, ale sem i tam kličky mecí; …protož skrzě lišky nevěrné… (evangelium) znamenává diábly lstivé.“ Právě na pozadí podobných metaforických vyjádření a posunů (srov. např. franc. droit z directus) sám abstraktnější lexikální význam ‚spravedlivý, nelstivý, čestně jednající‘ ukazuje na existenci primárního konkrétního významu ‚přímý, rovný, nezahnutý‘. Ale i protiklad pravice jako ruky zpravidla narovnané (napřažené) a levice jako ruky často ohnuté (skrčené) souvisel s protikladem větší a menší společenské hodnoty i cti. Musíme si uvědomit, že vlivná opozice levý/pravý v Novém zákoně bible (Mt 25,33: „ovce postaví po své pravici, kozly po levici“ – podobenství o spravedlivých, požehnaných, a nespravedlivých, zavržených) měla již v době předkřesťanské základ ve větší společenské hodnotě ruky pravé, vycvičené častým napřahováním, před méně zdatnou rukou levou, často skrčovanou a nevycvičenou k zacházení se zbraní. Tuto souvislost prokazuje především starobylý motiv utětí pravé ruky, doložený v bylinách a jinde (ze stč. literatury srov. BawJetř 177b: „každému uťali… levú nohu a ruku pravú“); vždyť nutnost spoléhat na ruku levou byla předzvěstí pohromy. Větší hodnotou ruky pravé ovšem vysvětlíme nejen „dobrověstnost“ pravé strany, ale i čestnější postavení po pravici: protože ruka s napřaženou zbraní (tj. pravá) byla v boji více vystavena nebezpečí zásahu než skrčená ruka držící štít (tj. levá), měl úkol chránit tuto ohroženější stranu bojovníka jeho spolubojovník po pravici; v staré společenské struktuře bojovnických vztahů ovšem takové umístění po pravici velmože znamenalo pro člena družiny maximální důvěru v jeho bojovou zdatnost a tedy poctu, odměnu. Podobně jako na základě pojmu bojovníka chránícího svému druhu záda se vyvinulo (ze slova se strukturním významem „bojovník vzadu“, „muž za zády“ apod.) pojmenování