[47]číslo strany rukopisuskloněním vzoru „pěší“; výjimečně stč. podstarostie > nč. podstarosta). Maskulinizaci podléhají i neutra kniežě a hrabě.[75]Tamtéž, 236.

(9.14) S rozvojem rodového systému ovšem souvisí lexikální vývojové postupy nejen v oblasti substantiv (o nichž byla právě řeč, 9.11–9.13), ale i adjektiv. Jako příklad můžeme uvésti záměnu archaického posesívního typu vévodin typem vévodóv. Srov. např. Strachkvas, bratr Boleslavóv vévodin PulkR 31a ducis Boemie – Boleslav třetí, otec Oldřichóv vévodóv tamtéž 43b ducis pater; i navráti jě k držění Iudině BiblOl 2. Par 26,2 ditioni Juda = navrátil jest jě ku panování Iudovu BiblPad tamtéž. Takovou změnou posesívních adjektiv se tedy řešil rozpor mezi lexikálním významem substantivního základu, tj. významem mužského rodu (starosta, junošě), a mezi gramatickým významem přivlastňovací přípony -in, která se s rozvojem rodového systému specializovala na přivlastňování k bytostem rodu ženského. Tato přípona zde byla zaměněna posesívním sufixem -óv, vyhrazeným již pro přivlastňování k rozumným bytostem mužského rodu (podobně jako byly u maskulin typů starosta a súdcě nahrazeny a(ja)-kmenové koncovky koncovkami -ovi, -ové, -óv aj. tam, kde šlo o signalizování rozumné – a později životné – bytosti).

(9.2) Budování kategorie bytosti, zprvu rozumné (virilia) a později životné vůbec (animata), je dalším takovým základním procesem ve vývoji české deklinace, s kterým souvisí řada vývojových postupů lexikálních. Jako nejtypičtější uveďme aspoň tyto:

(9.21) Vnitrosystémový rozpor mezi formální shodou a významovým rozdílem (7.14), pokud jde o význam životný a neživotný, stal se s rozvojem kategorie bytosti neúnosným a řešil se mj. diferenciací denominativních adjektiv vztahových tvořených příponou -ový / -óv: adjektiva tohoto typu (otcový / otcóv, kamenový / kamenóv), která vyjadřovala vztah k osobám i neosobám (zvířatům a věcem), diferencovala se v tom smyslu, že tvary jmenné na -óv byly vyhrazeny pro přivlastňování k živým bytostem mužského rodu (otcóv, Janóv apod., později též psův, Voříškův), kdežto tvary složené na -ový zůstaly produktivní jen u typu neživotného (kaštanový, mozkový, prachový apod.). V době historické se proces této diferenciace a jeho doznívání projevuje v několika směrech: (a) množí se posesívní adjektiva na -óv, vyjadřující přivlastňování k živým bytostem, neboť jejich sufix -óv v této funkci proniká i na místo posesívní přípony -in (viz výše 9.14) a tvoří nová posesíva od názvů zvířat; (b) zanikají jmenná adjektiva na -óv, která nevyjadřují přivlastňování k živým bytostem (viz ještě stč. kleščě k opravení ohně oltářova ComestC 75a; miesto to kamenovo tamtéž 36a locum lapidis; z jitrocílova semene HájHerb 124b aj.);[76] Viz J. Gebauer, Historická mluvnice IV, 159. (c) množí se vztahová adjektiva na -ový odvozená od substantiv neživotných, neboť jejich sufix přechází i k základům, u nichž dříve nebyl možný (srov. nč. daňový, odděleňový apod.); (d) zanikají adjektiva na -ový, která přivlastňovala k životným druhům: mizí poslední přežitky těchto adjektiv odvozených od jmen rozumných bytostí (jako stč. zamúcen sem … ot zamúcenie hřiešníkového ŽaltKlem 54,4 a tribulatione peccatoris aj.) a později ustupují i ta, která jsou odvozena od jmen zvířat, jako stč. kocúrový (např. stroj kocúrový LékFrantC 84b testiculi), molevý (např. ohlodánie molevé VýklHebr 219b)