jejichž vzájemný rozdíl se formálně projevuje podstatnými rozdíly strukturními (rozdíly ve vazbách, v schopnosti spojovat se s jistými větnými členy a vůbec tvořit jisté konstrukce): „umožňuje určovat pouze rozdíly a shody mezi významy, tj. tzv. významy diferenční nebo strukturní…, ale neumožňuje objektivně prozkoumat tzv. signifikační a denotační význam slova (obsah a rozsah vyjadřovaného jím pojmu)“. Proto detailní rozlišování kontextových pozic slova nepovažujeme za všestranné a postačující vodítko významového rozboru slova, nýbrž za nezanedbatelnou objektivní metodu doplňující a kontrolující ostatní metody lexikálně sémantického rozboru. — Všimněme si tedy blíže různých slovních druhů, u nichž se kontextová spojitelnost (valence) uplatňuje větší měrou jako činitel významotvorný, takže musí být v slovnících náležitě vystižena (jako sémantizace výstupního ekvivalentu) a v historické lexikologii může svými změnami osvětlit různé sémantické vývojové postupy.

(3.51) Spojitelnost lexému s jazykovými jednotkami jisté kategorie je dominantním významotvorným činitelem především u tzv. gramatických slov – předložek a spojek. Jejich význam totiž závisí na druhu jimi tvořené konstrukce: je dán vztahem mezi jednotkou rozšiřovanou a rozšiřující (determinační nebo koordinační), tj. syntaktickým vztahem obrážejícím zprostředkovaně vztah mezi jevy mimojazykové skutečnosti. Význam těchto „meziložek“ proto nevystihneme jen vyjádřením onoho reálného vztahu, jak se jeví v myšlenkové abstrakci, nýbrž musíme určit kategorie, do nichž vstupují slova, s kterými se „meziložka“ jako výraz onoho vztahu spojuje. Tak např. v stč. větách typu až mě do rovu doprovodie HradProk 20a má předložka do význam, který vyjádříme nejen nč. ekvivalentem ‚(směrem) k‘, ale i vytčením pádu a sémantického okruhu příslušného jména a vůbec charakteristikou celé konstrukce: „s genitivem – vyjadřuje směřování blíže k nějakému cíli neživému i živému“. Z hlediska historického se také nelze spokojit s jednostranným konstatováním, že předložka do v tomto významu byla nahrazena předložkou k s dativem (srov. již v stč. k rovu provoditi mrtvého KrumlHřích 238b), když tento význam předložky do vlastně podlehl zúžení, které se ovšem projevuje změnou valenční sémantizace: předložka do již později nevyjadřuje směřování k cíli živému (srov. ještě stč. jděte … do kupcóv a kupte sobě EvVíd Mt 25,9 ad vendentes, srov. nářeč. iďe do kovala, do stryka, do nas BartD 1,184), ale směřování k neživému cíli s vyhlídkou na jeho úplné zasažení dějem (kontakt), ne pouhé přiblížení k němu (jeli do Prahy, zatlačen do pozadí, skok do dálky ap.). — Podobně je třeba sledovat spojitelnost s jednotkami jistých kategorií také u spojek. Tak např. význam spojky nežli ve větách stč. typu všeliká novina ľubší jest, nežli věc jiná (LegJidM 70) nevystihneme jen nč. ekvivalentem ‚než(li)‘, neboť nám pokryje i věty zcela jiného typu, např. všecko, nežli sě stane, jasně vidíš (Budyš 1a priusquam):