priusquam): v prvém případě musíme onen nč. ekvivalent doplnit sémantizací „spojka srovnávací – po komparativu adverbia nebo adjektiva připojuje výraz nebo větu vyjadřující, od čeho se něco odlišuje mírou vlastnosti nebo způsobem“, kdežto v druhém případě jej doplníme sémantizací „spojka časová – uvozuje vedlejší větu vyjadřující děj, který následuje po ději věty řídící.“ Ovšem i u spojek pozorujeme ještě během doby historické závažné změny, projevující se na jejich kontextové spojitelnosti: tak např. uvedená spojka časová nežli je v nejstarších stč. dokladech ještě doložena pouze ve spojení s komparativem dřéve nebo prvé (srov. ať tě uzři dřiev, nežli budeš v zemi HradProk 23b; prvé nežli sě nadviže, hlavu jemu mečem střiže AlxV 1590 aj.), a to svědčí o jejím vývoji ze spojky srovnávací v časovou.
(3.52) Kontextová spojitelnost lexému s jednotkami jisté kategorie (valence) bývá závažným významotvorným činitelem také u adjektiv. Platí to především o adjektivech bez vnitřní formy (která by svou popisností omezovala okruh jejich slučitelnosti) a bez výrazné pojmové složky významu (která by zase zužovala valenčnost svými obsahovými znaky). Tak např. značkové hodnotící adjektivum dobrý – jako výraz jistého subjektivního citového postoje k jevům mimojazykové skutečnosti – má povšechný (všeobecný) význam ‚kladně hodnocený‘, který je nadřazen různým významům dílčím, jež jsou vázány na různé sémantické okruhy výrazů rozvíjených a ovšem také stojí ve vztahu k různým synonymům a antonymům: ve významu ‚statečný, udatný‘ je stč. adjektivum dobrý hodnotícím atributem bojovníka (nebo jeho charakteru) a antonymem k neudatný (srov. neudatný nevie jedno lháti, dobrý dá sě u příhodě znáti DalC 28); ve významu ‚šlechtický, urozený‘ je atributem osob vyššího stavu a synonymem k urozený, panský, vladyčský (srov. zeman a dobrý člověk VšehJir 264, var.: vládycký člověk); ve významu ‚náležitý, žádoucí‘ jako antonymum adjektiva zlý je slovo dobrý atributem nejrůznějších jevů mimojazykové skutečnosti, živých i neživých, konkrétních i abstraktních (srov. tě obě milosti samě o sobě ani jsta zlé ani dobřie ŠtítSvát 93b), kdežto ve významu ‚značný, hodně veliký‘ je atributem hodnotícím míru jevů výhradně neživých (např. u slov chvíle, kus, poliček, srov. by j‘mu ten dobrý poliček dal HradSat 135b) aj. Srovnáme-li tento stav staročeský s dnešním stavem novočeským, vidíme, k jakým změnám zde dochází z hlediska vývoje kontextové spojitelnosti (valence): při zachování stejné valence se slovo rozchází se svým někdejším synonymem (např. v nové češtině již dobrý druh není synonymem k statečný druh), a naopak při zachování stejného vztahu synonymního (nebo antonymního) se zase mění valence (např. význam ‚hodně veliký‘ je již dnes omezen jen na substantiva míry: dobrou chvíli, dobrý kus cesty apod.).
(3.53) Jak již bylo řečeno, typickým slovním druhem s dominantním podílem kontextu na rozrůznění jeho významové stavby je sloveso. I když jeho významová stavba bývá složitější než u jiných slovních druhů, přece se stává průhlednější a přesněji postižitelná právě tím, že rozdíly mezi dílčími významy slova se zde projevují rozdílem v jeho vazbách (3.531), v schopnosti různých transformací (3.532) a v různých významových okruzích výrazů spojujících se s ním (3.533).
