[41]číslo strany tiskuvinula se trvám tak: v plur. jeďte, plaťte atp. změnilo se ď-, ť- vlivem následující hlásky tvrdé v d-, t-, a z jedte, platte atd. dávají se pak i sing. jed, plat atd. i plur. jete, plate samy sebou. Rovněž tak vzniklo české ob. pust, pustme a puste m. pusť-, pustme, pusťte.
Sem patří také pozoruhodná zvláštnost nářečí doudlebského, kde v impt.
IV. tř. kmenové z, s, zd, zn, st, sl se mění v ž, š, žď, žň, šť, šl, na př. voziti-vož, kaziti-kaž, nositi-noš, mysliti-myšli, raziti-raž, uraž, zaraž, brousit-bruš, nabruš, hasit-haš, dusit- jen se nezaduš, mísiti, mjísit-mjiš, prosit-proš, věsit-pověš, pověšte, jezdit-ježdi, brázdit (= všetečně se v něčem přebírati) -nebražď, opozdit se – neopožď se, bláznit-neblažni, prázdnit-pražni (spražněte to s toho stolu, pražni se = apage!), čistit-čišť, mastit-mašť, klestit-oklešť, pustit-pušť, pušťte, postit-pošť, pošťte (pořekadlo: svěť svátek, pošť pátek, nepude ti statek na zmatek), sprostit-sprošť, myslit-myšli, jen si nemyšli Kotsm. 16 (a sdělení soukromé); taktéž je v Moravě jihozápadní: proš, nenoš, nekaž (kaziti), nevož BartD. 2, 250 (žďár.), t. 269 (jemn.), t. 279 (dač.); – staré doklady té zvláštnosti jsou u Husa; duṡ, haṡ, noṡ HusOrth. 181 (uvedeny jako příklady pro znění -š); dále: powieſs (pověsiti) LékB. 47ᵃ, ſmieſſyz (smiesiti) t. 4ᵇ a j., puſſt z žíly t. 185ᵃ a j., wpuſſt t. 45ᵇ; puſſť MudrC. 96ᵇ; – porůznu pak vyskytuje se změna tato také jinde, na př. raziti impt. ražte, odražte HavlEp. 16, sražte Neruda Feuill. 3 (1877), 74, jen se nepřeražte t. 168. – Stejného způsobu zdá se býti změna, kterou nastoupilo c na místo ť v impt. mor. mlac pl. mlacte BartD. 2, 166 (brn.), plac, vrac, chyc, mlac t. 268 (jemn.), svěc pl. svěcte t. 249 (žďár.), chyc, chycte, mlac, mlacte, nuc, nucte, plac, placte, krac (krátiti), kracte, vrac, vracte, vobrac, vobracte Hoš. č.-mor. I, 75 a II, 100; tu pak bývá c za t také v I. tř.: pletu impt. plec, plecte BartD. 2, 166 (brn.), metu impt. vemec (vymeť) t. 186 (tišň.). – Na pohled jsou to změny, jaké způsobuje souhláska -j, a proto mohl by se podobný zdáti výklad, že tu jsou nějaké stopy nahoře vyloženého druhu impt. věz psl. vêdjь ; ale výklad ten byl by zajisté nesprávný, odchylné souhlásky imperativů zde uvedených vznikly bezpochyby dílem lokálními změnami hláskovými, dílem analogií. Podobná zvláštnost je v hluž., kde k inf. vozyć, nosyć atp. jest nejen 1. sg. praes. vožu, nošu, ale také impt. vož, noš, a krom toho též praes. 3. pl. voža, noša, part. praes. vožacy, nošacy a impf. vožach, nošach Mikl. 3² 498.
9. V imperativě mění se někdy kvantita slabiky kořenné. Jednak totiž slabika jinde t. j. kromě imperativu dlouhá se krátí, na př. vrátiti impt. vrať, vraťte, obrátiti-obrať, krátiti-krať, ráčiti-rač, račiž, vážiti-važ, vzdáliti-vzdal, souditi-suď, sloužiti-služ, kouřiti-kuř, mhouřiti-zamhuř oči, slíbiti-slib, blížiti-bliž, nížiti-niž, výšiti-zvyš, mýliti-nemyl se, tázati-taž se, vázati-važ, kázati-kaž atp.; při slovesích s -i- z -ie- bývá krácení staré (k stč. -ie-) v -é-, -e-, nebo nové (k nč. -í-) v -i-, a někdy oboje, na př.
![[41]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+2/00043.jpg){kind=link}