[38]číslo strany tiskupř. pl. 1. chcme 2. chcte vedle 1. chceme 2. chcete, sg. 3. móž pl. 1. móžme 2. móžte atd. vedle móže, móžeme, móžete, v. §§ 132 a 80.
3. Imperativ tvaru -i pl. -ite, v tř. III. 2. psl. tьrpi, -ite a IV. prosi, -ite, je podle Brugm. II, 1278 injunktiv, t. j. tvar s kmenem praesentním, ale osobními příponami slabšími, tedy sg. 2. 3. -i z -i-(s), -i-(t) proti indik. 2. -i-šь, 3. -i-tь z -i-si a -i-ti. Původ kmenového -i- není jasný.
4. Imperativ tvaru kažate vyskýtá se jen ve stsl., a tu jen v plur. sloves. třídy I. 7 a V. 2 : pъjate, kažate atp., vedle -ite. Srov. Mikl. I³ 135 a 140 sl., III² 90, Wiedem. 27–30. Výklad mu podává Leskien v Jag. Arch. 4, 148 (z analogie podle berête: ê znělo dial. jako a a podle toho změněno kažite v kažate, srov. stč. impt. plačěm,, slepcěmy, žebřěte atp.), Jagić v Cod. Mar. 448 (podobně), Oblak v Jag. Arch. 10, 148 sl. (-a-te prý konjunktiv za starší -ē-te, srov. ř. λj-η-τε; proti tomu Brugm. II, 1314: pro analogii λέγ-η-τε měly by býti také příklady v tř. I. 4 žьž-a-te atp., a těch není), Vondrák Altkslav. 201 sl. V češtině imperativů takových není.
19. V češtině vyvíjejí se pak dále některé změny a zvláštnosti, dílem všeobecné, dílem jen dialektické nebo jen v některých třídách nebo při některých slovesích.
1. Změny hláskové vykonávají se ovšem podle svých pravidel: imperativy pьji, kryji atp. stahují se v pí, krý atd., nč. pij, kryj atd. jsou novotvary; kmenová souhláska tvrdá měkne od následujícího -i, -ě-, na př. tisknu tiskňi, tiskňěte; z -ě- je sklesnutím jotace -e-, stč. mřěte, tiskňěte atp., nč. mřete, tiskňete; za -i bývá v době přehlásky u-iu-i zvratnou analogií -iu, srov. I. str. 216 sl., na př. otpuſtyu mi remitte ŽWittb. 38, 14, vzrzyu videas t. 127, 6, ſlozyu jě depone t. 58, 12; atd.
2. Koncové -i v 2. a 3. os. jedn. zaniká, kdekoli vyslovení koncovky i bez něho je snadné. V impt. uměj, dělaj, laj, kupuj atp. stalo se to již v době předhistorické. V impt. vedi, beři, teši, trpi, prosi atp. bývá -i ještě v textech stč., na př. tolikéž (svědkův žalovaný) wedy Rožmb. 134, neotzowy mne ne revoces ŽWittb. 101, 25, v svéj zemi ſedy DalC. 67, naklony ucho své inclina ŽWittb. 85, 1 atd., ale jen zřídka; již v stč. je valnou většinou a v nč. pravidlem veď, beř, teš, trp, pros atd., t. j. -i zaniklo, kde vyslovení koncovky bez něho nebylo nesnadné, ale zachováno v impt. pni, mři, tiskni, bdi, cti, pomsti, pozvi atp., poněvadž by tu vyslovení bez -i bylo obtížné nebo nemožné. Proto také zůstává -i zpravidla, když je k imperativu připojeno enklitické -žʼ: vediž, prosiž atd. vedle veď, pros; veď-ž, pros-ž atd. bylo by těžko vysloviti. Když v enklitickém -že samohláska je zachována, je výslovnost snadnější a imperativní -i může odpadnouti: nemilcz-ze ne sileas ŽWittb. 34, 22, poďže Suš. 122, synečku přijďže t. 405. Míra snadnosti jest ovšem nestejná, a proto vyskytují se také v této
![[38]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+2/00040.jpg){kind=link}
