[34]číslo strany tiskuBeiträge 30, 120 sl. vyšel od optativu možь (v. doleji v § 80), za nějž je právem dlouhé móž; podle toho pak i móžme, móžte a móžeme, móžete atd., a analogií také zdloužené zóve-, béře- atd.
2. Přípona -je stáhla se v době předhistorické s koncovou samohláskou -ê, -a kmene základního, tedy ve spojení -ê-je-, -a-je-. Ale ne vždycky; na př. umê-je-šь je staženo v umieš, dêla-je-šь v děláš atp., a sê-je-šь stč. sěješ, laje-šь č. laješ je nestaženo. Není pochyby, že záleželo velice na přízvuku; ale jaké tu bylo pravidlo, není dosud nalezeno, srov. III, 1. str. 579. Případy, ve kterých stažení se stalo, jsou:
-êje- staž. v -ie ve vz. III. 1 stč. umie-, umieš, umie atd., nč. zúž. umí-, z umêje- (přízvuk v rušt. umḗješ atd.); krom toho u sloves obyčejně jinam kladených stč. smie-, smieš audes, smie atd., nč. zúž. smí-, ze smê-je-(přízvuk v rušt. smếju, proti tomu nestaž.: směješ se atd. ze smêje- rusk. smêjëšьsja) a die-, dieš dicis, die atd., nč. zúž. dí-, z dêje-;
-a-je- staž. v -á- ve vz. V. 1ᵃ dělá-, děláš, dělá atd., z dêla-je- (rusk. dếlaješь atd.); ve vz. parallelním V. lᵇ sáȥá- ze sáȥa-je- stalo se totéž, krom toho však přišly později ještě změny jiné, totiž přehláska a zúžení, a z býv. sáȥá- je tedy stč. sázie- a nč. sází-.
3. Kmenová souhláska změněna jest od přípony -e, -í způsobem náležitým dílem již v době psl., dílem až v době západoslovanské a české: z tek- je psl. teče-, z ber- je č. béře-, z tok- točí-, z ran- raňí- atd.; v nář. vých. měkčí se od -e také n-, d-, t-, s-, z- a jest pňe, padňe, veďe, pleťe atd. Hatt. 24 (slc., tu psáno -ne atd., vysl. -ňe atd.), lahně, sedně, vedětě t. j. lahňe, sedňe, veďeťe atp. BartD. 38 (súch.), 105 (laš.), vedzěcě t. 40 (hroz.), plećeće t. 123 (laš.), plečeče t., něśe, veźe t. 106 (laš.). –
4. Kmenové -í v praes. je vždycky dlouhé: trpíš, prosíš, trpí, prosí atd. Že tak bylo již v době staré, je dosvědčeno doklady staropísmými, jako na př. pomny̆ſſ Jid. 170, zzkuty̆ſſ PilD., vzrzijſſ Štít. ř. 9ᵃ, proſijſſ t. 10ᵇ, nepomny̆ Jid. 118, člověk wydij Štít. ř. 3ᵇ, jenž zzusĭ t. j. slúží Jid. 84, úmysl zlý neprzedczý Štít. uč. 78ᵇ, co sě lijbij bohu, co nelijbij Štít. ř. 4ᵃ, hospodin rozmnozyy Pror. 5ᵃ, jenžto czynýý t. 70ᵃ, (oba) powolijta sobě Štít. ř. 94ᵃ, wydijme Štít. ř. 8ᵃ, wyerzijme t. 25ᵇ, trpijte t. 20ᵇ, borzijte t. 36ᵃ atd.; a shoda se srbch. vidîš, vidîte atd. svědčí, že délka je tu prastará.
5. Za kmenové -í bývá v době přehlásky ú-iú-í zvratnou analogií -iú, srov. I. str. 216 sl.; na př. hrzyeſſyuſſ DalC. 37, ten ť jest ješto mezi dveřmi ſedyu Pass. 324, toho buoh vtyeſſyu t. 420, to pamatovánie czynyu nám v srdci zahanbenie t. 318, newzweſelyu sě nepřietel non gaudebit ŽWittb. 40, 2, m. hřěšíš, sedí atd. Když doba přehlásky u-i prošla, přestalo i toto odchylné -iú.
V době pak úžení bývá zase za totéž -í zvratnou analogií -ie (v textech západočeských), srov. I. str. 219 sl.. Na př. všeliký podywye sě a po-
![[34]číslo strany tisku](/moduly/literatura/obrazy/GbHistMluvnIII+2/00036.jpg){kind=link}