81 (61), to nyní hřích Duš. bezpř. 435 (domažl.). - Dial.: neni a nejni BartD. 1, 80 (rožn.) a j., néni t. 8 (zlin.) a j., nyni t. 132 (laš.), nýni t. 2, 92 (nezam.), nŷjnî t. 275 (jemn.); néně t. 220 (třeb.); ňéni t. 91 (stjick.), néni t. 91 a 132 (stjick. a laš.) atd.; slc. nieto, niet, nit Duš. bezpř. 435, bezpochyby z nie-to, jako jesto v § 223.
Zvláštní je také dial. tvar plur. 3. neňá BartD. 1, 80 (rožn.); utvořen patrně k sg. 3. není, jako je v témže nářečí k sg. 3. pustí pl. 3. pusťá atd.
Ve funkci slovesa samostatného jsou tu v usu ob. a v nářečích novotvary:
sg. 1. nejsu atd.: nejsu BartD. 2, 260 (žďár.), néjsu t. 1, 26 (zlin.) a j., nésu Btch. 252 (dol.-beč.), nésô BartD. 2, 88 (olom.), néso t. 206 (třeb.), nŷjsu t. 268 (jemn.), nýso t. 92 (nezam.) atd.;
sg. 2. nejseš Us. ob. a BartD. 2, 260 (žďár.), nŷjseš t. 275 (jemn.);
pl. 2. nejsete t. 220 (žďár.), nésete nemocné? tamt.
225. V nářečích východních, na přechodu k pol. a slc., vyskytují se místo kladného jsem a záporného nejsem výrazy o dvou slovích, na př. (já) sem je = sum, (já) není sem = non sum atp. Obé slova výrazu takového jsou praesentní tvary slovesa jsem nebo nejsem, ale jest rozdíl mezi nimi: jedno je ustrnulé a nemění se podle osoby, druhé pak má flexi náležitou; na př. já sem je, ty jsi je..., (já) není sem, (ty) není si atd. Člen ustrnulý výrazu takového vyslovuje neměněný význam reální esse nebo non esse, člen pak flektovaný vyjadřuje jen flexi. Srov. tomu podobné výrazy relativní ješto mu = cui, ješto jich = quorum atp., kde je rovněž ustrnulé ješto a flektované jь, (je)mu, jich atd., ono pro vyjádření relativnosti vůbec, toto pro vyjádření flexe.
Někdy bývají ustrnulá slova dvě, výraz celý tedy o třech slovích: na př. (my) jsmy není jsú = nejsme atp.
Výrazů těchto jest několikerý způsob. Zejména:
já (j)sem je atd. = sum, na př. už sem ja je opuščeny Suš. 207 (od Příbora), ty s’ je hřišna t. 3, horo mila, vysoka s’ je t. 54 (z Bělé), dy s’ je jeho mama t. 202 (od Příbora), bo jsi je malučky t. 381, jaka s’ mi je teskliva t. 496 (od Ostravy), ty s’ je velká něvola t. 504 (ze Skřipova), ty něvíš z kerej je s’ dzědziny t. 594 (opav.), odkeď si je, čija źe (m. si je) BartD.1, 132 (laš.); - místo (j)sem bývají tu také jen koncovky -ch nebo -m, přivěšované k některému slovu blízkému, na př. že-ch (= že-jsem) já je dla něho chudobná Suš. 388 (od Ratiboře), čija-m (= čí-jsem) ja teraz je t. 497 (z Benešova); o původu tohoto -m a -ch viz doleji v §§ 228 a 229; - ostatně pak srov. pol. sg. 1. ja-m jest 2. ty-s jest Mikl. III³ 465 a jestem, jesteś atd., plur. 1. také my-śmy są a sąmy Małecki Gram. mniejsza 1863 § 339;
