[84r]číslo strany rukopisulet v mé starosti ostavil! Běda mně, nebožci starému, čemu se viece utěším.“ Z druhé strany matka uslyšavši, všechna sebe zapomenuvši, šlojieř s sebe strhla i jiné rúcho na sobě, i stála prostovlasá, pro veliký lid syna svého těla dodáviti se nemohúc, žalostivě křičieše řkúci: „Ej, pomozte mi, přežalostné ženě, ať k mému milému synu přijdúci, jej ohledám, ať mému truchlému srdci dosti učiním!“ Tu přišedši a těžce na jeho tělo padši, hrozným pláčem mluvieše a řkúci: „Ó, běda mně, muoj milý synu, má kráso, má útěcho, muoj rytieři, pročs nám tak učinil, vida nás tak žalostivé, tak smutné, žes se nám nezjevil! A sluhy naše častoť jsú činily veliké protivenstvie. Kéžs nám to kdy pověděl! Ale všeckos pokorně trpěl.“ A tak plačíce[kc]plačíce] placziecze jej celováše a k lidu takto mluvieše: „Ej, prosímť vás, plačte se mnú mého milého syna, nebť sem jeho měla sedmnácte let v svém domu, a neznala sem jeho, an byl muoj milý syn.“ Potom jeho chot přišla a poče žalostivě plakati řkúce: „Ó, přežalostivé mé vdovstvie, ó, přemilá má útěcho, s námis bydlel, a nás nikdy neutěšil!“ A tak s nimi vešken lid plakáše. Tehda oba ciesaře i s papežem, na krásných nosidlách tělo svaté položivše, je nesechu. A prostřed města je postaviechu. I kázachu volati po všem Římě, že jest nalezen ten božie člověk, jehož sme všichni hledali. Tehda se všech stran lidé poběhnú, a ktož koli jeho se dotekl – nemocný, slepý, chromý – všichni zdrávi byli. Ty