[82v]číslo strany rukopisujdúce do kostela, jemu alnužnu dávali, ale on je dobře znáše. Ač od svých služebníkóv alnužnu vzal, pánu bohu z toho velice poděkoval. A poslové vrátivše se, otci jeho pověděli, že jeho nemohli naleznúti. Toho otec a matka takú žalost měli s jedné strany, jakž jejich syn od nich zašel, prostierajíce[jt]prostierajíce] proſtieragiecze sobě pytel na podlahu, tak leháchu a často plačíc[ju]plačíc] placziecz a řkúce: „Tuto viec v mé žalosti budu, a zda někdy svého syna uzřím?“ Z druhé strany panna, jeho chot, k jeho mateři vece: „Dokud o mém milém hospodáři nezviem, dotud jako samobydlná, bydléc v žalosti, přebývati budu.“ V ty časy, když svatý Alexius sedmnácte let, před kostelem svaté královny s chudými sedě, alnužnu bráše, tehda obraz svaté královny, kterýž v tom kostele bieše, k stráži kostelniemu promluvi řka: „Kaž tomu člověku božiemu do kostela vjíti, duostojenť jest nebeského královstvie, duch svatý s ním přebývá a modlitba jeho vzácná jest před hospodinem.“ A když tomu strážný nerozuměl, o kom by to obraz mienil, tehda obraz promluví[jv]promluví] promluwie řka: „Tenť jest, ješto mezi dveřmi sedí[jw]sedí] ſedie.“ Tehdy ten strážný uvede do kostela svatého Alexieho. A když se to po městě pronese, počechu svatého Alexieho lidé ctíti. Tehda vida to svatý Alexius, odtad pryč jde. A vsed na koráb, chtě do další vlasti plynúti, tu božím[jx]božím] boziem zpuosobem připlul k Římskému městu. To uzřev svatý Alexius, poče sám v sobě myslici a řka: „Nic lépe nenie než