leč také to podlé jiných splníš na své dceři, cožs na jiné ustavil, jistě spálíme tě se všemi tvými!“ Slyšev to král takovú jejich hněvivú odpověd, i bude velice plakati. A podlé toho bude prositi obce, aby jemu toho za týden příročí dali, aby aspoň v tom témdni dceru svú mohl oplakati. I povolí k tomu obec, že jemu dadie to příročie, než když ten týden konec vezme, i jdú k němu všichni lidé s velikým hněvem, řkúce jemu takto: „Králi, proč tak mnoho lidí mořiti dáš pro svú dceru? Teď všichni od nadšenie toho ješčera zmořeni budem. Protož nakrátce chceme tomu, aby dceru svú jemu vydal, neb tě horší o to potká!“ Znamenav král, že toho prázden býti nemuož, káže dceru svú v královské rúcho najlepšie obléci, objímaje ji a líbaje, s velikým pláčem die k nim takto: „Ach, běda mně smutnému, má najmilejší dci! Já sem se nadál, že bych k tvému vydání měl byl pozvati králuov, kniežat a pánóv a radost a veselé o tobě míti, a již tě pohřiechu k větší žalosti vydati musím, aby od toho ješčera snědena byla. A by tomu buoh chtěl, abych já před tebú dávno byl umřel, než sem takové věci na tobě kdy dočekal!“ A s tím požehnav jí vezme od nie odpuščení a ona od něho. I béře se na to miesto k tomu jistému ješčeru, kdež ta sanut neboli ješčer v něm přebýval, očekávajíci, skuoro li k ní vynde, aby ji snědl. I přihodi se