lidí umordoval tak, že ktož jedné toho nadšenie zavoněl, každý umříti musel. Tehda měščené toho města, chtiece takový mord v lidu staviti, i poradí se spolu, i zjednají to mezi sebú, že jemu každý den k jeho potřebě a k jeho jiedlu vydávati budú dva skopce neboli dvě ovci, aby ho prázdni byli, aby tak často k městu nepřicházel a lidi tak nemořil svým nadšením. A když to jisté vydánie s tím dobytkem nětco drahně časuov trvalo, takže se jim tolik dobytka již nedostávalo k jeho nakrmení, ani ho věděli lidé kde toliko kupovati, tehda potom, nevědúce tomu kterak učiniti, uloží to a zpuosobie mezi sebú, aby jemu na každý den pořád vydávali člověka jednoho, na kohož by pořádka přišla. A když se všechno město pořád zřiedilo, takže již lidé v městě drahně dietek svých – onen syna, onen dceru – tomu ješčeru k jeho nakrmení byli vydali, i přišla pořádka na krále, aby také podlé jiných dceru svú tomu ješčeru k snědení vydal. Tu král velmi se o to zamúti a v takové veliké truchlosti die obci řka takto: „Milí dobří lidé, prosím vás, nabeřte zlata a střiebra, což se vám zdá, a nechajte mi dcery méj jedinéj, ať by takovú smrtí neumřela!“ Odpověděli jemu lidé nětco horlivě řkúce takto: „Králi, tys nám sám tu radu vydal a takový zpuosob. A již děti naši všichni snědeni jsú, a ty dceru svú chceš zdravú zachovati! A protož