přičinilo. A ač sě jest chtěl dietětem v člověčenství naroditi, Božstvím, i dietětem jsa, byl Otci roven.
V pravé a nebludné vieře máme slaviti hod nynější, ani co věřiec o jeho tělesenství nepravého, ano co Božství jeho potupného; obéť jest rovně nebezpečné, ktož by v Kristu aneb přel pravdy našeho přirozenie aneb v chvále rovnosti Božské. A chce li kto myslí podívati sě té chytrosti narození Syna Božieho v pravém člověčenství z dievky čisté, ve mhlu je vstúpiti, jakož když bieše Mojžieš vstúpil ve mhlu k Hospodinu a tu vzvěděl tajné věci v přikrytí zákona psaného; odlúčiti daleko od své mysli dóvody zemské podlé přirozenie obecného, múdrost tohoto světa s očí viery osviecené jako dým jest odehnati. Božskáť jest to moc, jíž věříme, Božskéť jest naučenie, po němž jdeme. Bóhť nám to pronesl svědectvem Zákona starého, proročím zjevením a trúbú svatých apoštoluov a čtením svatým, když k tomu vnitřní ucho přichýlíme a bude darem Božie milosti hluchota naše otevřiena. V tom ve všem nám jest ukázáno, že v obém přirozenie, v Božském i v člověčiem, týž jest Syn Boží a vždy jeden, ješto jest vzal naše přirozenie a svého proto neopustil, v člověčství člověka odvolal, v sobě vždy neproměnný zóstal. Neb Božstvie, ješto jest jemu s Otcem jedno, nevzalo jest ijedné útraty u všemohutnosti, ani že jest v člověctví smrtedlen byl, zbořilo jest v něm toho, že jest Buoh byl. Najvyšší a věčná byt Božstvie, když jest k lidskému spasenie sě přichýlila, nás jest v svú slavnost povýšila, ale co jest vždy byla, to jest býti nepřestala. A tak když die Syn Boží na jednom miestě, že jest méň Otce, a na druhém, že jest roven Otci, pravdu v sobě obého ukazuje přirozenie: i člověčieho, podlé něhož jest méň Otce, i Božského, v němž roven jest Otci.
Takť narozenie toho Syna Božieho v těle ani jest co Božské ujalo velebnosti,
