syna jediné z pokolenie tělesného, svú naději jen v púhém člověku uloživše. A tak Boha Syna Božieho nepřijeli. A to vyznánie, ješto by bylo jim k chvále, ješto my věrně vyznáváme, nemóž jim pro jich nevěru býti probytečno; neb i myť to vyznáváme, že jest Kristus podlé těla syn Davidóv, a to nám počátek Čtenie ukazuje. Ale to nás od židovské nevěry dělí, že toho, jehož z rodu Davidova člověkem vieme, vyznáváme také Bohem vždy věčným s Otcem, ješto jest sě v člověčenství narodil na svět. Ó, Israhel, by své jmeno držal právě, neb sloveš „vidúcí Boha“! A kdyby ne slepým srdcem četl proroky, Izaiáš by ukázal tu pravdu, ješto ji nám svědčí Čtenie. A kdyby, nejsa hluch, srdcem chtěl slyšeti, ješto die vdechnutiem Božiem: Aj, dievka v břiše počne a porodí syna a bude slúti „s námi Bóh“! Nechce li Žid po tom proročiem povědění poznati Božstvie Kristova, ješto jest v něm s námi, proč po Davidově toho nepozná řeči, když jej svým Pánem nazývá?
A to jest zvláštniem darem Božie milosti kostelu poznati dáno, jehož jsú sě Židé učinili neduostojni, jakož die žaltář: Oznámil Hospodin spasenie své národóm z pohanstva, a jakož die Izaiáš: Lid, ješto ve tmě jdieše, viděl světlo veliké; a opět die: Lid, ješto tebe neznal, vzývati tě bude. Radujme sě v den spasenie našeho, jsúc skrze nové ustavenie v účastnost přijieti toho, jemuž Otec die skrze proroka: Syn mój jsi ty, já sem tě dnes urodil. Dámť národy z lidu pohanského [v]text doplněný editorem tvé dědictvo. Sveličme sě v toho milosrdenství, ješto jest nás vzvolil; neb vzeli jsme duch vzvolenie v syny. A budem li s ním trpěti, k němuž jsme v syny Božie přivoleni, budem s ním také v slavnosti; majíť pokoj a poníženie s Kristem najprv účastni býti dědictva jeho. Ctěmž Pána našeho i dědictvie jeho, ale křivdy nečiňme Božství jeho! Ačť sě jest počal v těle neb narodil, ačť jest rostl podlé našeho těla přirozenie, však neproměnnému Božství jeho přirození ani jest naše přirození co ujalo, ani jest co přičinilo.
