bodením překrásnú jeho hlavu raňuje. V královú pavlaku oblečen, ale viece jest v ní uhaněn nežli poctěn. Žezl jako král drží v ruce, a tiem pak bita jeho poctivá hlava. Klanějí sě před ním, na zemi klekajíc a králem jej nazievají, a na jeho svatý obličěj plijí, v jeho svaté líce políčky dávají. Viz, má duše, jakť jest súzen člověk tento, jakť jím jest pohrdáno! A pod křížem musil svój hřbet nakloniti a sám na sobě svú hanbu nésti. A když přiveden na miesto svého ukřižovánie, myrru a žluč jemu píti dávali. Na kříži vzdvižen an řekl: Otče, odpusť jim; nebť nevědí, coť činí! Jaký jest to, jenž ve všem svém hoři nikdiež ust svých neotevřel, aby neb požaloval, neb sě omluvil, neb pohrozil, neb jediné zlé slóvce proti těm prokletým psóm byl řekl, ale brž slovo požehnané, jakež od počátka světa nebylo slýcháno k nepřátelóm! Co jest pokornějšieho tohoto muže, co jsi sklidnějšieho, má duše, kdy viděla? Ještě viece, má duše, znamenaj, a viece sě podivíš! Aj, náh byv bičován, prostřed lotruov na kříž hanebně železnými hřebíky přibit, octem napojen a po smrti kopím v boce raněn, a štědře potoky krve z svých pěti ran vypustil. Plačte, moji oči, a rozeškrv sě, má duše, ohněm slitovánie pro zahubenie tohoto milého muže, jehož v tak velikéj bolesti vidíš a u pokoře v tak veliké!
Již jsi nemoci jeho člověčstvie, má duše, viděla a slitovánie jsi měla. Znamenajž také moc jeho Božstvie, a budeš sě diviti; neb slyš, coť praví Písmo: Od šesté hodiny tma sě učinila po všem světu až do deváté. Slunce sě zatmělo a opona chrámová rozdřěla sě od vrchu až do konce. Země sě třásla, skály sě zsědaly, hrobové sě otevřeli a mnoho těl svatých, ješto jsú byla umrla, s ním vstalo z mrtvých a ukázali sě mnohým. I jaký jest toto, ješto želé jeho nebe i země a jehož smrt mrtvé křiesí? Znamenaj, má duše, znamenaj; totoť jest Hospodin Jezu Krist, Spasitel tvuoj, pravý Buoh a pravý člověk, jenž
