[313]číslo strany rukopisubodením překrásnú jeho hlavu raňuje. V královú pavlaku oblečen, ale viece jest v ní uhaněn nežli poctěn. Žezl jako král drží v ruce, a tiem pak bita jeho poctivá hlava. Klanějí sě před ním, na zemi klekajíc a králem jej nazievají, a na jeho svatý obličěj plijí, v jeho svaté líce políčky dávají. Viz, má duše, jakť jest súzen člověk tento, jakť jím jest pohrdáno! A pod křížem musil svój hřbet nakloniti a sám na sobě svú hanbu nésti. A když přiveden na miesto svého ukřižovánie, myrru a žluč jemu píti dávali. Na kříži vzdvižen an řekl: Otče, odpusť jim; nebť nevědí, coť činí! Jaký jest to, jenž ve všem svém hoři nikdiež ust svých[jb]svých] ſwy neotevřel, aby neb požaloval, neb sě omluvil, neb pohrozil, neb jediné zlé slóvce proti těm prokletým psóm byl řekl, ale brž slovo požehnané, jakež od počátka světa nebylo slýcháno k nepřátelóm! Co jest pokornějšieho tohoto muže, co jsi sklidnějšieho, má duše, kdy viděla? Ještě viece, má duše, znamenaj, a viece sě podivíš! Aj, náh byv bičován, prostřed lotruov na kříž hanebně železnými hřebíky přibit, octem napojen a po smrti kopím v boce raněn, a štědře potoky krve z svých pěti ran vypustil. Plačte, moji oči, a rozeškrv sě, má duše, ohněm slitovánie pro zahubenie tohoto milého muže, jehož v tak velikéj bolesti vidíš a u pokoře v tak veliké!
Již jsi nemoci jeho člověčstvie, má duše, viděla a slitovánie jsi měla. Znamenajž také moc jeho Božstvie, a budeš sě diviti; neb slyš, coť praví Písmo: Od šesté hodiny tma sě učinila po všem světu až do deváté. Slunce sě zatmělo a opona chrámová rozdřěla sě od vrchu až do konce. Země sě třásla, skály sě zsědaly, hrobové sě otevřeli a mnoho těl svatých, ješto jsú byla umrla, s ním vstalo z mrtvých a ukázali sě mnohým. I jaký jest toto, ješto želé jeho nebe i země a jehož smrt mrtvé křiesí? Znamenaj, má duše, znamenaj; totoť jest Hospodin Jezu Krist, Spasitel tvuoj, pravý Buoh a pravý člověk, jenž
