utrhaje. Aby aspoň kostí nechali, když zpravují křehkost jiných, aby toho, ješto jest dobré a pevné, neroponili zubem závisti, zlú řěčí svú dobré ve zlé obracujíc, položiec poškvrnu i u výborných. Ale jakož ste slyšeli, třie jsú řadové v ustech zvieřete toho propastného. Jedniem řadem maso lepce, totiž což křehkého vidí na kom, to zpravuje. Druhým chrstálky hryže, ješto jsú proti kostem jako maso a jako kosti proti masu. A třetím roponí a troskoce až i kosti, že nebude ijednoho tak dobrého účinka, aby závistný spravovač neutrhl v něčem chvály jeho. A častoť i sám chváliti bude, ne aby chválil, ale aby mohl podobně pohyzditi, aby mohl nějaké „ale“ přičiniti k chvále jeho, jímž by té chvály rád umenšil. A bude řéci: Dobrý jest, ale toto jest do něho; aneb die: Dobré jest, ješto jest učinil, ale neučinil jest toho úmyslem dobrým; aneb: ale lépe by bylo, by byl toto učinil aneb takto. A pakli kto die: A mlčeti liž zlé vidúce? Znamenajž, že snad z malé věci káráš jiného, a sám sě omlúváš u většiem! Což koli v jiném hyzdíš v závistné zlosti, ne z upřiemnosti srdce, menšieť bude nežli tvá zlost. Pročež pak v jiných, jakož die svatý Jan Zlatoustý, malú věc vidíš a nevidíš veliké v sobě? Vědě, že sě viece miluješ než jiného; proč jmáš o jiném tolikú péči, jeho činy spravuje, a o sobě též péče nemáš? A když o sobě též péče nejmáš, nezdá mi sě, by o druhém byla upřiemná tvá péče.
Třetie mám příčinu čtením dnešniem o pokrytstvie neb licoměrstvie řéci nětco. Neb tak die čtení: když zlý duch jde od člověka, chodiv po miestech, v nichž nenalezna odpočinutie, die: Vrátím sě tam, odkavadž sem vyšel. A uzře dřevní duom umeten, učištěn, ale prázden, pojma s sebú sedm horších duchóv, vejde v ten duom. I bude hóře člověku tomu, nežli uprvé. Toť vykládá svatý Augustin o pokrytstvie řka: Když komu přijde skrze kostelní svátost omytie hřiechóm, ten duom jest učištěn. Ale potřebie
