té vinny nenie s nás sňata, ale donidž sě nevrátíme v zemi, z niež jsme pošli, musíme trpěti své hubenstvo, nesílu v svém chtění, slepotu v rozumu, a že nás trží v žádosti marná žádost. A tak na ty sě věci roznícila a řka: Obklíčila jsú mě stonánie smrti, bolesti pekelné obklíčily jsú mě. Ale abychom v naději nebyli rozpačni, jest kostelnie odtucha, ješto jest přičinil kostel k oněm slovóm túžebným řka: V úsilí svém vzýval sem Hospodina a uslyšal jest hlas mój. A v téj naději jest dnes obecná modlitba v tato slova: Prosby lidu svého, Hospodine, milosrdně uslyš, abychom, jakož trpíme pro naše hřiechy spravedlivě, byli po chválu jmena tvého vyproštěni.
Pak znamenav svatý Pavel, že mnozí trpie práci tohoto světa neužitečně, někteří pracujíc, aby čest a chválu od lidí měli, druzí, aby mnoho měli, třetí, aby rozkoš tělesnú mohli jmieti, a že jest minúti tomu všemu nelze jest na světě, v ničemž plného blaze, volá v dnešní epištole řka [v]text doplněný editorem ten úmysl: Bratříce, zdali neviete, když položí u cíle něco dobrého, aby ten vzal to, ktož uteče sě v závodě k tomu? Mnoho jich poběhne, ale jeden to vezme. K tomu to chci přichýliti: každý běží, každý k tomu táhne, aby jemu blaze bylo, ale ne každý k tomu, v němž by mohl nalézti blaze, ješto by jemu trvati mohlo. Neb onen mní, by již jemu blaze bylo, když puojde jemu svět po vóli v tom, co jest světského, a onen pak rozumie a věří, že v ničem na světě nemóž býti plné, pravé a trpné blaze. A tak jedni pro jedno pracijí, pro druhé druzí. To vida svatý Pavel praví: Mnoho jich běží, ale jeden to vezme, pro něž běžie. Totiž: onen ve cti tohoto světa, onen v zbožie a onen v tom, co jest tělu libo, hlédá, aby mohlo jemu blaze býti, a onen pak hlédá, aby v onom věčném světu nalezl blaze. I napomíná řka: Tak běžte, abyšte dosiehli, totiž toho, v němž záleží pravé blaze! Ktožť stojí po pilnéj a statečnéj věci, tenť nehlédá nepilného; netbáť všeho, jehožť nenie potřebie
