[144r]číslo strany rukopisusvatý Václav vecě: Podivoji, vizi to, žeť jest zima, stúpaj u mé stúpějě. A jakž počě v jeho svaté stúpějě stúpati, tak sě jemu nohy shřiely tak, jež nepočě nic zimy číti. A ty jisté svatého Václava stúpějě, ež po zmrzlém blátě chodě své svaté nohy obraňováše, všickny krvavy biechu. To také svatý Václav zvlaščieho milosrdie činil, ež pohanské a porobené děti kupujě, k svatému křstu připravujě[e]připravujě] przieprawugie, Bohu je dědil. Bojě sě také, aby ižádného člověka krev[f]krev] krwe nevinně nebyla odsúzena, všě šibenicě a žalářě obořiti kázal. Ten také dar svatý Václav vláščí a od Boha jměl, ež prorocky u budúcích časiech mnohé věci přěvěděl, a znamenitě zjeveno mu bylo, aby tělo své babky svaté Ludmily na jiné miesto přěnesenie učinil. A tak sě jest stalo, ež potom vidění svatý Václav cěléť tělo svaté Ludmily v Tetíně nalez, do Prahy přinesl a v klášteřě svatého Jiřie, tu, ježto i dnes hřbí, poctivě položil. Potom svatý Václav žádajě věcí nebeských, všěch tělesných věcí sobě za nic nenesa, poslal své posly k svatému otci papežovi, od něho odpuščenie prosě, aby mohl, svému bratru Boleslavovi kněžstvie vzdada, v zákon svatého Benedikta vjíti. Ale proti tomu bratr jeho Boleslav jeho svatým činuom závidě, tělesných žádajě[g]žádajě] zadigie, a nebeských netbajě, chtieše rád, by kterým činem mohl kněžstvie České země dojíti, pro něžto svatého Václava, bratra svého, na jedny hody lstivým zámyslem do Boleslavě pozval. Tehda svatý Václav smrt svú přědvěděv, nevinný jako ovčička dobrovolně sě vésti přěpustil. A to s velikú radostí učinil, neb toho bieše dávno žádal, aby pro svatú vie[144v]číslo strany rukopisuru