Ambrož, ež anjel k niej vstúpiv, nenalezl jiej v uliciech, nenalezl jiej na světskéj věci hlédajíce, ne na tržišči s lidmi o ješitných věcech mluviece, jakžto nynějšieho světa mnohé panny činie, ale v skrytém pokojíku nalezl ji, ana sě bohu modlí prosiec, aby bóh seslal na svět syna svého jediného, dávno slíbeného. A jakžto svatý Jeroným v jedněch starých knihách nalezl, a v tu hodinu Maria čstieše svatého Izaiáše proročstvie. Tu ješto sě píše: „Aj toť dievka počne i porodí syna, jemuž jmě bude Emanuel, točíž bóh s námi.“ To přěčetši i poče mysliti a v svém srdci žádajíci, vzdychajíci a tak v sobě mluvieci: „É, bych já věděla, která to bude tak svatá i dóstojná dievka, z niežto sě má naroditi všemu světu slíbený Spasitel, kak bych já jiej ráda slúžila, abych sě jejiej sčastnéj tváři nahlédala.“

A když ona tak mysléše, v tu hodinu anjel k niej vstúpil a nalezl ji, ana slziec, klečieci k zemi ničieše, bohu sě modléci. Tu jiej řekl: „Zdráva milosti plná, bóh s tebú, požehnaná ty mezi ženami.“ Tu praví svatý Bernart: „Nikda ta slova tak veselé rady, tak hlubokého tajenstvie tomuto světu ani dřéve, ani potom jsú zjevena, jakžto tejto zvěstováno dievcě svatéj. Neb v tomto poselství zpósobeno jest o přijětí tělesenstvie Syna božieho, o pekelném pobojování, o svatých dušiciech z přědpeklé vyvedení, o anjelských prázdných bydl naplnění. Toť jest ten dnešní den, v němžto zjevena nebeská rada, kterým by činem věčná smrt byla zahlazena a člověk z diáblové moci byl vysvobozen a k dřévniemu duostojenství byl navrácen. By tomu svět rozuměl, co jemu dobrého a duostojného i všie chvály množstvie ten den přinesl, ctil by i slavil by jej nade všecky jiné hody. Toť je ten den, v němžto slovo božie na věky skrytě skonávané tělesenstvie přijalo, neb by sě bylo to nestalo, nikda by sě byl nenarodil, nikda by byl z mrtvých nevstal a nikda by byl pekla nepobojoval, nikda by byl na nebesa nevstúpil, nikda by Ducha svatého apostolóm neseslal, v němžto a skrzě něhožto přicházie nám